DoporučujemeZaložit web nebo e-shop
 

Maturitní otázky

Psychologie

 

Maturitní témata

Psychologie a komunikace

 

1.      Předmět psychologie, její odvětví, metody, cíle. Význam psychologie pro povolání a identifikaci s rolí ZA.

2.      Čití, vnímání a jejich poruchy. Psychosomatická a somatopsychická onemocnění.

3.      Pozornost, představy, fantazie – jejich poruchy a význam v práci ZA. Typy rozhovoru a jejich vedení s různými věkovými skupinami.

4.      Paměť a učení ve formování vztahu nemocný – ZA. Psychologická problematika čekárny, ordinace a domácí péče.

5.      Myšlení, myšlenkové operace a jejich poruchy. Profesionální chování ZA.

6.      Temperament, motivace, potřeby a zájmy. Adaptace nemocného na nemoc a hospitalizaci.

7.      Charakter, vůle, postoje, hodnotové orientace. Týrání, zneužívání a domácí násilí.

8.      Prenatální a novorozenecké období. Sociální vnímání a empatie v péči o zdravé a postižené dítě

9.      Kojenecké a batolecí období. Neuropsychický vývoj a vytváření správných návyků pro další období. Zaměstnávání dětí zdravých i postižených.

10.  Předškolní období a význam hry. Sociální interakce a spolupráce ve skupině.

11.  Školní věk – členění, zvláštnosti a úskalí jednotlivých období s ohledem na řeč, city a jejich poruchy

12.  Adolescence a dospělost – formování charakterových vlastností a cílů. Psychologická pomoc v souvislosti s mimořádnými událostmi.

13.  Stárnutí a stáří, smrt, eutanazie a hospic – závažná psychologická, filozofická a etická problematika.

14.  Osobnost – její vlastnosti, potřeby a poruchy. Poznávání a posuzování osobnosti.

15.  Socializace, sociální skupiny a poruchy socializace. Zásady správné komunikace se zdravými dětmi a dospělými.

16.  Sociální učení a zrání – jejich členění a rozdíly mezi sociální a biologickou zralostí jedince. Konflikty a jejich řešení.

17.  Komunikační proces, sociální komunikace a její formy. Produktivní a neproduktivní chování ZA.

18.  Verbální a neverbální komunikace. Evalvující a devalvující chování ZA.

19.  Profesionální skupiny ve zdravotnictví. Zvláštnosti komunikace u tělesně, smyslově a mentálně postižených dětí a dospělých.

20.  Náročné životní situace, frustrace, deprivace a stres. Relaxační techniky a jejich význam v práci ZA.

21.  Prožívání nemoci a postoj k nemoci u dítěte, dospělého a seniora s ohledem na jejich zvláštnosti. Péče o duševní zdraví.

22.  Profesionální adaptace, deformace a syndrom vyhoření – jejich prevence a účinná pomoc ze strany ZA

23.  Psychologická problematika diskriminace, šikany, závislosti a minoritních skupin. Psychoterapie v práci ZA.

24.  Iatrogenie a sororigenie jako závažný zdravotnický a psychologický jev a jejich účinná prevence. Stereotypy a předsudky v práci ZA.

25.  Kulturní chování, asertivita a agresivita. Problematika bolesti, strachu a úzkosti.

 

 

1.     Předmět psychologie, její odvětví, metody, cíle.

Význam psychologie pro povolání a identifikaci s rolí ZA

-       Psychologie - nauka o duševním životě, o prožívání a chování člověka
(psyché - duše, logas - slovo, věda)

-       obor zabývající se duševními vlastnostmi, procesy a stavy - jejich příčinami a projevy

-       usiluje o co nepřesnější poznání a popsání jednotlivých jevů lidské psychiky

Chování

- vnější projevy člověka

- reakce člověka - jednání

- rozhodování

Prožívání

- patří sem, co cítíme, co si myslíme

- vnitřní svět člověka

- zahrnuje

·         psychické stavy – city

·         psychické procesy – paměť

·         psychická regulace

Podvědomí

- je to, co děláme automaticky, aniž bychom se nad tím zamýšleli - vědomosti, dovednosti
- začneme si vybavovat zážitky

Psychika

- duševní věda člověka

PSP byla součástí filozofie v 18. st. vzniká jako samostatný obor,
ve 20. st. se rozpadá na několik dalších odvětví

Cílem PSP je poznat psychické stavy a procesy

 

Odvětví:

1) Základní PS - obecná PS - zkoumá a vysvětluje psychické

stavy a procesy člověka

                          - PS osobnosti - není to hodnotící kritérium, je

to základní pojem
- zkoumá jednotlivé
charakteristické znaky člověka

                             - vývojová PS - ontogeneze - vývoj od narození do smrti

                                                            - fylogeneze - vývoj celého druhu

                           - transpersonální (sociální) PS - zabývá se vztahy mezi lidmi
                           - psychopatologie - zabývá se změnami v psychice

                           - fyziologická PS - zabývá se vývojem CNS 

2) Aplikovaná - ontogenetická PS - zabývá se vývojem jedince

od narození do smrti, zkoumá vnímání různé věkové skupiny

-  PS práce a manažerská PS - zabývá se vztahy

v zaměstnání

-  poradenská PS - poradna pro dospělé -

problémy v partnerství

-  klinická PS - zabývá se psychikou zdravých a

nemocných lidí

-  pedagogická PS - zabývá se vývojem

jednotlivých procesů. Vztahy
mezi žáky a učiteli, zda se
umí učit

-   soudní (forézní) PS - zkoumá portrét pachatele

-   psychoterapie - poradna, kde se člověk naučí

jednat s lidmi

3) Speciální psychologie

  • zoopsychologie - psychologie zvířat
  • diferenciační psychologie - individuální psychické rozdíly vhledem k pohlaví, národnostní příslušnosti apod.

Metody

Volba psychologických výzkumných metod je závislá na obsahu psychologického zkoumání, na cíli výzkumu, na charakteru zkoumaných psychických jevů. Pro větší objektivitu je vhodné při systematickém psychologickém zkoumání používat více metod, které se vzájemně doplňují. K nejčastěji používaným výzkumným metodám a technikám v psychologii patří: pozorování, rozhovor, dotazník, experiment, testové metody, rozbor výsledků lidské činnosti, životopis a sociometrická metoda.

  • volba metody je odvislá od cíle výzkumu a charakteru zkoumaných psychických jevů
  • nejčastěji používané metody
    • pozorování
    • rozhovor
    • dotazník
    • experiment
    • test
    • studium lidské činnosti

Pozorování

  • extrospekce
  • často používaná metoda
  • sledování vnějších projevů člověka v přirozených nebo uměle vytvořených situacích
  • můžeme charakterizovat chování pozorovaného a usuzovat jeho prožívání
  • musí být plánovité, cílevědomé, systematické, přesně zaznamenané (kamera)
  • pozorujeme
    • celkové chování
    • mimiku
    • gestikulaci
    • pohyby
    • způsob hovoru
    • reakci na podněty

Sebepozorování

  • introspekce
  • pozorování vlastních duševních jevů

Rozhovor

  • metoda kontrolovaného rozhovoru (interview)
  • vymezení obsahu rozhovoru
  • pečlivá příprava a výběr otázek
  • přesný záznam rozhovoru
  • navázání důvěry - docílení pravdivosti a upřímnosti odpovědí

Dotazník

  • používá se zpravidla při zkoumání jevu v širším měřítku (více osob)
  • pečlivě stylizované a srozumitelné otázky
  • statistické zpracování odpovědi
  • získání velkého objemu dat v relativně krátkém čase

Experiment

  • laboratorní - ve zvláštních psychologických laboratořích
  • přirozený - v přirozeném prostředí
  • zkoumání duševních jevů v uměle a záměrně vytvořených podmínkách
  • lze záměrně a opakovaně vyvolat příslušný psychologický jev
  • sociometrická metoda
    • obměna přirozeného experimentu
    • výzkum sociologických vztahů (vztahy ve skupině)

Test

  • psychologické testy
  • zjišťujeme např. intelekt, osobnostní vlastnosti…

Význam PSP pro práci sestry (zdravotnického asistenta)

- pomáhá nám v sebepoznání, poznání druhých jak na ostatní
   
působit

- pomáhá nám poznat, proč se k nám chová zrovna takhle

-   pomáhá nám zvládat psychickou zátěž

-   hodnocení potřeb člověka

 

Psychologie ve zdravotnictví

-   psychologie také pomáhá zdravotnickým pracovníkům porozumět lépe sobě samému, porozumět chování zdravých i nemocných lidí, zlepšit spolupráci v týmu, zvládnout lépe velkou duševní zátěž (setkávají se denně s bolestí, s utrpením, s nevyléčitelnými chorobami, se smrtí)

V oblasti zdravotnictví pomáhá psychologie řešit např:

-   Jak jednat s nemocnými dětmi, dospělými a starými?
- Jak jednat s rodiči nemocných dětí a s příbuznými nemocných dospělých a starých?
- Jak zvládnout strach nemocného z pobytu v nemocnici, strach z bolesti, léčby a výkonu či vyšetření?
- Jak může zdravotnický personál ovlivnit chování nemocného? Jak ho přesvědčit o nutnosti vyšetření, dodržování léčebného režimu, význam předepsaných léků, jak získat nemocného ke spolupráci k léčení a rehabilitaci?
- Proč je některý nemocný netrpělivý, nespolupracuje a jiný naopak?
- Jak lze pomoci nemocnému, který je v nemocnici příliš nešťastný a jeho choroba se nelepší?

 

 

2. Čití, vnímání a jejich poruchy

Psychosomatická a somatopsychická onemocnění

 

ČITÍ

-  nejzákladnější poznávací proces, který nám předává informace o okolním světě

-  na základě – zapojení analyzátoru

-  výsledkem je počitek = odraz jedné dané vlastnosti daného předmětu, je funkcí jednoho analyzátoru

 

Předpoklady

1.    funkční analyzátory

2.    člověk musí být při určitém vědomí

3.    působení podmětu na jedince

 

Analyzátor

Jestliže je jeden analyzátor poškozený, pak není počitek optimální

analyzátor způsobuje vznik počitku

1.    Přijímač (receptor)

-  přijímá podnět z okolního světa

-  chuťové pohárky,barvu látky,zvuk letadla,teplotu vody…

2.    Dostředivý nerv (aferentní)

-  spojení s centrem v mozku

3.    Centrum v mozku

 

Čivost

schopnost člověka mít počitky

dá se měnit :

    - stálým působením podnětů se čivost zmenšuje

         např. prstýnek na ruce

    - stálým cvičením

         např. hudební sluch, degustátoři

Smyslová citlivost

Existují lidé,u kterých vznikají počitky již při velmi slabých podmětech,zatímco u jiných lidí pouze při podmětech značné intenzity.

Například zatímco někteří lidé rozlišují pouze 3-4 barevné odstíny nití,pracovníci,kteří je v továrně vyrábějí jsou schopni rozeznat až 30-40 barevných odstínů.Schopnost lidí  positˇovat  podněty s velmi nízkým počitkovým prahem rozlišovat podněty s nejmenším rozdílovým prahem se nazývá SMYSLOVÁ CITLIVOST.

Smyslová citlivost se rozvíjí zejména při praktické činnosti např: u ochutnávačů(vůně a chuti)

Snižuje se ve stáří,únavou,nevyspáním,hladověním.

Počitek

= jednotlivá vlastnost, která se odráží

je 16 základních druhů počitků

existuje pouze v laboratorních podmínkách

dělí se podle toho, kde jsou receptory umístěné.

Vnější (exteroreceptory)

receptory na povrchu těla přinášejí informace z okolního světa

dělíme na dálkové (zrakové, sluchové,..) a dotykové (chuťové, tlakové,..)

1.  Dálkové

a.    Zrakové

      vznikají působením elektromag. sil na receptory, které jsou umístěny na sítnici oka

      receptory -  tyčinky (černo-bílé vidění) a čípky (barevné vidění)

      Poruchy:

·      Šeroslepost(vlčí mlha)

·      Monochromatismus – nerozlišuje odstíny barev

·      Barvoslepost – nevnímá rozdíly mezi červenou a zelenou

·      Refrakční vady – nejsou způsobeny poškozením receptoru, ale špatným lomením čočky =  krátkozrakost, dalekozrakost

b.    Sluchové

      počitky vznikají působením sluch. vln na receptory ve vnitřním uchu

      jsou nenahraditelné

      z hlediska sluch. počitků můžeme zvuky dělit na:

          - tóny – vznikají pravidelným chvěním vzduchu (samohlásky)

          - šumy – nepravidelné chvění zvuku (souhlásky)

c.    Čichové

       receptory na sliznici v nose

        podnět – částečky, které vydávají aroma

        dělíme na:  zápachy (nepříjemné) a  vůně (příjemné)

2.  Dotykové

a.    Chuťové

      vznik – působením rozpuštěných látek na receptory (chuť. pohárky)

      špička jazyka – sladké

      kořen jazyka – hořké

       po stranách – kyselá, slaná

b.    Tlakové

       receptory na kůži, odráží jakoukoliv změnu tlaku

c.     Tepelné

       receptory na kůži, reagují na změnu teploty

d.    Bolesti

       receptory na kůži

       reagují na vyvíjený tlak

B. Vnitřní (interoreceptory)

receptory uvnitř těla

podávají zprávu o vnitřním stavu organismu

1.    Pohybu

        receptory na kloubech, šlachách, svalech

        zaznamenávají změny polohy těla

2.    Rovnováhy

        receptory ve vnitřním uchu

        polohy těla v prostoru

3.    Orgánové (útrobní)

        receptory na povrchu orgánů

        informují o vnitřním stavu

        počitky hladu, žízně, nevolnosti

 

VNÍMÁNÍ

Je to smyslový odraz vnějšího světa.

Je to poznávací proces pomocí, kterého odrážíme předměty a jevy jako celek ( se všemi jeho vlastnostmi)

Základem procesu vnímání je analyticky-syntetická činnost mozku

 

1. fáze - Analytická

      smyslová analýza

      dochází k podráždění analyzátoru a po té si analyzátor vyberou určitou vlastnost, kterou je schopen zpracovat

2. fáze – Mozková analýza (Subfáze)

      po dostředivých drahách do centrového místa analyzátoru

      pak vznikají počitky

3. fáze – Mozková

       dochází ke spojení jednotlivých počitků v jeden nový celek a tím vzniká nový obraz tohoto předmětu

např.Když narazíme potmě na nějaký předmět,nezůstáváme pouze u počitků,ale v úsilí poznat překážku,zapojíme ostatní analyzátory(kožní,hmatové počitky)

Vjem = obraz (součet počitků) + minulá zkušenost,např.(Vjem jablka-vzniká součinností několika analyzátorů,hmatového,čichového analyzátoru)

Vnímání

1. Vnímání tvaru a velikosti

       odráží vlastnost jako je výška, tvar a šířka

       analyzátorem jsou oči, ruce, ústa (malé děti)

       záleží na dosavadní zkušenosti ( dítě vnímá pokoj jako obrovskou místnost, protože ve větší nebylo)

2. Vnímání prostoru

       vpravo, vlevo, nahoře, uprostřed ,...

       zrak, sluch, ale člověk ho vnímá i pohybem

       malé děti nevnímají prostor

3. Vnímání pohybu

       registrujeme změnu polohy předmětu

       zrak, sluch, hmat

       záleží na tom jestli pozorovatel se sám pohybuje, pak se mu daleko hůře vnímá pohyb v okolí

4. Vnímání času

       nemáme na něj žádný analyzátor

       je založeno na vlastní zkušenosti, u dětí až od vstupu do školy

       děti zaměňují minulost s budoucností

Vlastnosti

1. Zaměřenost

       objekt se zaměřuje na figuru a pozadí

       zaměřuji se na figuru – co nebo koho si vyberu záleží na činitelích – věk, city, ..

2. Výběrovost

       vybírám si to co na sebe nechám působit

       prevence přetížení

       jsou zde zase kritéria výběru

3. Strukturovanost

       každý podnět vnímáme jako strukturu

       např. židle = nohy+ sedátko + opěrátko

4. Pregnantnost

5. Konstantnost

       podnět vnímáme stejně i v jiné poloze

Poruchy vnímání    

Smyslová klamy:

     je založeno na tom, že vzniká nedokonalý obraz předmětu vlivem nedokonalosti analyzátorů

     jsou běžnou součástí života

     kouzelníci, móda (černá zužuje)

     klam – pohybu, času, zrakové, sluchové, chuťové          

  Iluze = smyslový klam

     podnět je skutečný, ale vjem není – je to zkreslené

     nepřesný obraz předmětu, který je ovlivněn subjektivním činitelem (nejčastěji emocemi)

     např. křoví mi připadá jak vlk

 

 

3. Pozornost, představy, Fantazie a jejich poruchy a význam v práci ZA.

Typy rozhovoru a jejich vedení s různými věkovými skupinami.

 

Pozornost

 

-  poznávací proces

-  je důležitý pro další poznávací procesy

-  pro další orientaci v prostoru

-  psychický stav člověka, který se projevuje zaměřeností a
soustředěností vědomí

-  zaměřenost - vnímání a registrování některých podnětů

 

-  vnější pozornost - obraz

-  vnitřní pozornost - bolest

 

-  soustředěnost - intenzita,kterou se věnujeme tomu podnětu

-  pozornost má určitý fyzický základ - dominanta v mozkové kůře – ohnisko, kde vnímáme nejsilnější vzruch

Druhy pozornosti

 

1)   neúmyslná (mimovolní) - upoutá neúmyslně naší pozornost

(neočekávané, nápadné)

2)   úmyslná (podmíněná) - sami se na něco cíleně soustředíme,

udržuje se vlastním volním jednáním
(zážitek v předškolním věku)

3)   poúmvslná - nejdříve se na ně musíme soustředit - může

vyústit v zájem

4, vnitřní a vnější pozornost

  • rozdělení pozornosti dle zaměření na vnější podněty nebo na vlastní duševní život nebo organické pochody

vlastnosti pozornosti

stálost pozornosti

  • délka soustředění na jeden podnět (předmět)
  • člověk je schopen soustředit pozornost max. 30 minut - poté pozornost klesá
  • např. pro efektivní učení (úmyslná pozornost) je nutné dělat přestávky

rozdělování pozornosti

  • schopnost registrovat více podnětů najednou

rozsah pozornosti

  • šíře činností (předmětů, podnětů) které pozornost najednou obsáhne

přenášení pozornosti

  • schopnost přenášet pozornost od jednoho podnětu ke druhému

kolísání pozornosti

  • přenášení pozornosti z jedné části vnímaného předmětu na druhou

roztržitost

  • neschopnost soustředění pozornosti na to co je v dané chvíli podstatné

činitelé ovlivňující pozornost

  • zájem - zvyšuje pozornost
  • motivace (pozitivní) - zvyšuje pozornost
  • psychické stavy - v pozitivním i negativním smyslu ovlivňují pozornost
  • vůle - vědomí společenského nebo osobního významu
  • drogy a psychotropní látky - dočasně mohou zvyšovat pozornost
  • fyzické stavy - únava, nemoc, zranění, bolest - snižují pozornost
  • alkohol a léky - útlum pozornosti

Význam pro SZP (Zdravotnického asistenta)

Při podávání léků -jaké léky podává a v jakých dávkách

co oznamuje pacientovi

ordinace lékaře: všímat si reakce pacienta a zároveň věnovat pozornost vlastnímu zdravotnickému úkonu

 

PŘEDSTAVA

 

Je to obraz předmětů nebo jevů v našem vědomí, které v daný moment nevnímáme, ale už jsme je někdy vnímali

Základem každé představy je vjem (Vjem = obraz (součet počitků) + minulá zkušenost)

Při vnímání jsou vytvořeny stopy, které jsou při představě oživeny

Rozdíl mezi představou a vjemem: představa není tak přesná a jasná, je chudší na detaily, je stálejší, můžeme ji vytvářet podle své potřeby

přechod mezi bezprostředním a zprostředkovaným procesem

časová a prostorová vzdálenost působení.

 

Paměťové představy

     reprodukce něčeho dříve vnímaného

     při svém vzniku se řídí Asociačními zákony

     ty představují sdružování zážitků do řetězců

 

     1. Obecné

          jsou schematické a vyjadřují znaky společné skupině předmětů nebo jevů

          jsou důležité pro rozvoj abstraktního myšlení

     2. Jedinečné

          obraz konkrétního jednoho předmětu nebo jevu (např. Matka)

 

Asociační zákony

      Primární zákony

· Zákon dotyku a času

v našem vědomí mají tendenci se utvářet zážitky, které vznikly na stejném místě a ve stejném čase

· Zákon podobnosti a kontrastu

v našem vědomí mají tendenci vybavovat se zážitky, které jsou podobní nebo kontrastní

 např. vidím člověka a vzpomenu si na známého, který je mu podobný

      Sekundární zákony

· Zákon novosti

               v našem vědomí mají tendenci se lépe vybavovat novější zážitky než starší

· Zákon častosti

               daleko lépe si vybavujeme předměty nebo jevy, které na nás působí často, než ty co na nás působí řídce

· Zákon živosti

        lépe si vybavujeme předměty, které na nás zanechaly citový dojem

Typy představivosti

    Zrakový (vizuální)

          velice dobře rozvinutá zrak. Představivost

          představit věci v prostoru

          cítění barev nebo vynikající výtvarnictví

   Sluchový (auditivní)

          smysl pro melodii a rytmus

          často literárně tvoří

    Pohybový) motorický)

          vynikající ve sportu, zruční, manuální práce

Poruchy 

  Halucinace

Stojí na pomezí mezi představivostí a vnímání. Člověk si vytváří „vlastní svět“ zvuků, obrazů

Halucinace – zvukové, sluchové. Podnět chybí, ale vnímá to jako vjem.  Je to patologický projev.

Mohou to být první příznakem duševních nemocí. (Schizofrenie).  K halucinacím také může dojít při horečkách, pod vlivem alkoholu nebo drog.

Člověk postižen halucinacemi patří na psychiatrii.

FANTAZIE

Hlavní roli hraje obrazotvornost

Je založena na paměťových představách, ale přetvářejí se do jiných celků a vytváří obrazy, které jsme nikdy neměli možnost vnímat.

Druhy fantazie:

    Rekonstrukční

         Vznikají na základě nějakého popisu, zobrazení = opěrné body

         Uplatňuje se v technice, hudbě, archeologové

         Např. Z not si dokážu představit, jak to bude vypadat

  

 Rekonstrukční (tvůrčí)

         Vytváří nové, originální věci

         Návrháři, vynálezci, skladatelé

         Předpoklad: tvůrčí schopností

         Ne každý má tvůrčí schopnosti

         Výsledkem je něco unikátní

  Snění

         Podoba buď v bdělé, nebo spánkové formě

Význam: mentálně hygienicky

                         cíle, realizace

                           → pozitivní činitel

Nevýhody: když je člověk moc velký snílek, tak dojde ke stagnaci nebo ke zbrzděni vývoje

                            Obsahová náplň je v rozporu s normami

Typy rozhovorů:

Rozhovor je metoda získávání dat a ovlivňování druhých osob slovním kontaktem(verbální komunikací).

Rozhovor je pravděpodobně nejdůležitější, nejnáročnější, nejstarší a nejčastěji používanou metodou pro získávání informací.

Druhy rozhovoru

Podle zaměření a cíle rozeznáváme 3 druhy rozhovoru:

a)poznávací

-má cíl odhalit fakta týkající se životní historie člověka a zjistit z jeho vyprávění jeho názory, postoje, osobní zkušenosti, vědomosti a dovednosti.

b)výzkumný rozhovor

-tazatel se zajímá o tázaného jen pokud dovede přispět k vyřešení problému svými informacemi.

c)nápravný(korektivní) rozhovor

- jde o ovlivnění rozvoje osobnosti a sociální situace dané osoby.

d)plánovaný rozhovor- může se podobat dotazníku, je možné ho využít ve škole

 

Cíl rozhovoru

Cíle rozhovorů mohou být různé, od velmi specifických jako je výběr nového zaměstnance, vyřizování stížnosti, disciplinární pohovory a další, až po řešení obecných témat. Ale některé znaky mají všechny jejich druhy společné:

a)získání informací

b)předání informací

c)objasnění informací 

Cíl rozhovoru = výměna informací
4 hlavní cíle každého rozhovoru:
1. Rozšiřování informací (učitel - žák, novinářský rozhovor).
2. Získání důvěry nebo změny chování (prodej, disciplína, porada).
3. Řešení problémů a rozhodování (zaměstnavatelské problémy, lékařské rozhovory, diskuse rodičů a dětí).
4. Vyhledávání nebo objevování nových informací (průzkum trhu, vědecký výzkum, policejní výslech). 

Typy informací v rozhovorech

Informace v rozhovorech lze rozdělit následujícím způsobem: 

1)Údaje popisného charakteru (rozhovor poskytuje informace, které mají za úkol něco popsat, např. popis objektu při prodeji nemovitosti).

2)Údaje o faktických znalostech (rozhovor se specialisty, experty). 3. Údaje o chování (rozhovor definuje předchozí, stávající nebo budoucí chování tázaného).

3)Údaje o postojích a důvěře (údaje o ambicích, motivaci, osobnosti, jsou to rozhovory hodnotící něco nebo někoho, ověřují pravdivost něčeho apod.).

4)Údaje o pocitech (poznáváme fyzickou nebo emocionální úroveň nebo názory).

5)Údaje o hodnotě (mnohé z těchto údajů jsou subjektivního charakteru, pokud se nejedná o fakta, životopisná nebo jiná data).  

Typy projevu:

Naivní typ- osoby které jsou rády když se mohou rozpovídat

Egocentrický typ –reagují jestliže poradce vhodně apeluje na jejich sebevědomí

Zpovědní typ-osoby, které potřebují nutně uvolnit vnitřní tenzi

Vědecký typ-usilují o sebe posouzení z objektivních hledisek

Sofistikovaný typ-bývají to vyhranění, vyzrálý a vzdělaní jedinci

 

Typy rozhovorů a jejich vedení s různými věkovými skupinami:

1, batolecí období

bouřlivý rozvoj, ve 3 letech ca 1000 slov, minimální kontakt mezi vrstevníky, rozlišování dobra a zla

1, předškolní věk(3-5 let)

Ve věku tří až pěti let dělají děti velké pokroky v řeči a psychomotorické koordinaci.

2, mladší školní věk

začátek školní docházky, nebo když se utvářejí první vztahy hlubšího přátelství. Ve společnosti svých spolužáků i ostatních dětí se dítě musí učit žít ve světě, kde jsou důležitá také přání a potřeby druhých. Takovému učení napomáhá i celá řada činností, jež se v tomto období odehrávají v kolektivu, ať už je to určitá sportovní činnost, různé hry, respektive školní docházka vůbec. Při těchto aktivitách dítě objevuje výhody i nevýhody vzájemné spolupráce, a postupně se ukazuje, že u dětí, stejně jako u dospělých mohou být vztahy zdrojem stresu.

4, puberta a dospívání

mladý člověk začne přemýšlet o rodinných hodnotách, když si buduje názor na sebe sama, když vyzrává jeho osobnost, když prožívá první citové zkušenosti. Dospívající mladí lidé prožívají také sociologické změny, protože jsou velice závislí na vztahu k druhým lidem.

 

4. Paměť, učení ve formování vztahu nemocný – ZA.

Psychologická problematika čekárny, ordinace a domácí péče.

 

Paměť

  • proces odrazu minulého prožívání a chování ve vědomí člověka

Druhy paměti:

1)     úmyslná - to co se snažíme do paměti uložit

2)     neúmyslná - reklama

3)     mechanická - vzorečky.definice,slovíčka

4)   logická - vytváření paměťových stop na základě celků, které mají návaznou vazbu

 

typy pamětí:

1)   Názorná - schopnost dobře si pamatovat to co vidíme

-   uplatňuje se 1. signální soustava

-   rychle si vybavíme to.co už jsme již viděli

a)     zraková paměť - malíři, sochaři.fotografové

b)     sluchová paměť - rozlišení různých zvuků

c)     pohybová paměť

2)   Slovně - logická - uplatňuje se 2. signální soustava

-       dobře si pamatují úsudky.definice, pojmy

-       nemají problémy s učením

3)   Emocionální - citová - dobré zapamatování zážitků, které jsme prožili v ranném mládí
Staropaměť - vybavování prožitků .které jsme prožili v raném mládí

 

fáze paměti

  • rozlišujeme 3 fáze
  • zapamatování (vštípení do paměti)
    • vytvoření paměťové stopy v mozkové kůře působením vnitřních nebo vnějších podnětů
  • uchování v paměti (pamatování)
    • časová etapa, která uplyne od zapamatování do vybavení (doba kdy jsme si schopni na určité zážitky, poznatky, vědomosti vzpomenout)
    • minulé zážitky nebo část zapamatovaného zůstává v naší psychice, aniž by byly přítomny v našem vědomí
    • patří sem proces zapomínání - je velmi důležitý (chrání před zahlcením CNS) - někdy zapomínáme úmyslně (psychohygienický význam)
  • vybavování
    • aktivizace minulé zkušenosti
    • vzpomeneme si na něco - vzpomínka na dětství apod.

změny v procesu pamatování (zapomínání)

  • kvalitativní - přesnost vybaveného je menší než zapamatovaného
  • ve struktuře - struktura vybaveného je jiná než zapamatovaného (přeskupování, vypadávání jednotlivých segmentů)
  • změny jistoty - zmenšuje se jistota v přesnosti vybaveného
  • pohotovosti vybavení - čím dále je proces zapomínání, tím menší je pohotovost vybavení

zapomínání

  • kladný i záporný význam
  • bývá nejrychlejší ihned po zapamatování

stupně vybavování

  • znovupoznávání - vědomí minulého prožívání vzniká pouze při opakovaném působení původních podnětů
  • vzpomínání - minulé zážitky se vybavují bez přímého působení vyvolávajících podnětů, ale za pomoci jiných zážitků nebo při úmyslném záměru si je vybavit
  • reprodukce - zapamatované a vybavené se naprosto shoduje (recitace básně)

faktory ovlivňující vybavování

  • okamžitý tělesný a psychický stav
  • kvalita osvojení - opakování a aplikace osvojených poznatků
  • využití zvláštností poznávacích procesů a myšlení

 poruchy paměti

  • může docházet ke změnám paměti
  • hypermnézie
    • zvýšená funkce paměti
    • omezena na určité zážitky na úkor ostatních (např. dobře si pamatuje to co slyšel, ale nepamatuje si praktické postupy
    • někdy se setkáme např. při neuróze - více si pamatujeme negativní zážitky
    • převládá pocit jistoty paměti, vyšší sebevědomí a nízká sebekritičnost
  • hypomnézie
    • snížená funkce paměti
    • jak do šířky tak do hloubky
    • postihuje všechny fáze paměti
    • objevuje se i dočasná hypomnézie (únava, tréma...)
  • amnézie
    • částečná nebo úplná ztráta paměti
    • chybí určitý úsek nebo obsah
    • dochází k ní i např. úrazech CNS, traumatech, citových afektech, hysterii
  • dysmnézie
    • porucha přesnosti a určitosti paměti
    • při popisu událostí vyplňuje "mezery" v paměti nepravými vzpomínkami
    • postižený si nedokáže vzpomenout a nahrazuje nevybavené aktuální informací
    • konfabulace - pokládání neskutečných událostí za prožité (vyplnění mezer v paměti, vypočítavost, rozpaky...)

individuální rozdíly v paměti

  • týkají se především
    • v rychlosti zapamatování (zapomínání)
    • v pohotovosti a přesnosti vybavování
    • stálosti pamatování
  • jsou závislé
    • na věku
    • fyziologických a genetických předpokladech CNS

 

Učení

  • poznávací proces
  • proces využívá
    • paměť
    • pozornost
    • představivost
    • vnímání
  • na procesu učení se podílí celá osobnost (city, temperament, charakter...)

typy učení

  • mimovolní učení
    • osvojování si dovedností bez zvláštního záměru
    • nejvíce se projevuje v sociální oblasti, v dětství, u dospělých v oblastech zájmu
  • záměrné učení
    • cílené učení - cílem je se něco naučit
    • potřeba vynaložit volní úsilí
    • například učení ve škole
  • mechanické učení
    • memorování
    • jeden z typů záměrného učení
    • učíme se to co nemá logické vazby (slovíčka, básně, vyjmenovaná slova)
    • pomáhají mnemotechnické pomůcky
  • logické učení
    • při tomto typu učení vyhledáváme logické vazby a souvislosti
    • efektivnější způsob učení
    • využíváme zkušenosti

obsah učení tvoří

  • návyky, zvyky
  • vědomosti
    • zahrnují informace které se učíme
    • teoretický základ poznatku
  • dovednosti
    • konkrétní a praktické využití vědomostí - umíme je využít v praxi

druhy učení

  • kognitivní (vědomostní)
  • motorické (chůze, jízda na kole, aplikace injekce...)
  • sociální (formy lidského chování a jednání) - od útlého věku

Formy učení

-  napodobování - přebírání úkonů jiných lidí a jejich vykonávání  ve stejné podobě

-   identifikace - volba určitého vzoru pro chování a jednání, převzetí a ztotožnění se s ním

 

Činitelé učení:

1)   činitelé související s učícím se jedincem

-  tělesný stav, práceschopnost, výkonnost

-  nepříznivě ovlivňuje nemoc, únava, neuspokojené tělesné
potřeby,hlad,žízeň, psychický stav – přeceňování, podceňování,
tréma

-  vliv charakterových vlastností - svědomitost, lenost

-  motivace - čím větší motivace - více se učí - lepší výsledky

-  aktivita - čím je vyšší - tím jsou lepší výsledky

 

-  vnitřní - zapojení co nejvíce analyzátorů

-  myšlenková - zapojení více myšlení

2)   činitelé související se situací učení

-  klima, osvětlení, vzduch, odpočinek

3)   činitelé související s učebním materiálem

-  organizovaný, souvislý má určitý smysl - učí se snadněji

-  při učení neorganizovaného textu je nutné si uspořádat materiál

-  také pestrost a zajímavost je důležitá

Metody

-  celková - opakované čtení celého textu

-  dílčí - rozčlenění materiálu na samostatné celky

-  kombinovaná - po přečtení textu si ho rozčleníme a na závěr

opět přečteme celý

Učení a jeho vztah k ostatním poznávacím procesů:

1)   vnímání

-  smyslový odraz.vjem učeného textu vzniká součástí zrakového, hmatového analyzátoru

-  dominantní postavení je zrakové

-  poruchy vnímání - při nemoci,únavě.depresi- zrakové a sluchové

2)   pozornost

-  zaměřenost a soustředěnost působí na učení jedince

-  nesmí být ničím rušena

-  důležitá je i intenzita, pozornosti a úmyslná, neúmyslná pozornost

3)   paměť

-  odraz minulého prožívání, chování ve vědomí člověka

-  záleží na zapamatování textu, uchování a vybavování dané látky

 

4)   představivost

-  zraková - lépe si zapamatuji to, co vidím

-  sluchová - to co slyším

5)   myšlení

-  ovlivňuje velikou míru učení

-  záleží na zkušenostech, zaměřenosti.míře učení

6)   řeč

-je nástrojem myšlení

-  pomocí řeči se může člověk učit a může naučenou látku
podat ostatním

-  pomocí vnitřní řeči si může opakovat naučenou látku sám
pro sebe

 

 

Čekárna

Přímý vliv zdravotníků začíná obvykle v čekárnách ambulancí. Z psychologického hlediska není čekárna jen pouhým shromaždištěm pacientů, nýbrž i místem psychické přípravy. Zkušenost říká, že „nálada čekárny“ se velmi mění podle toho, jací jsou v ní lidé, kolik jich tam je a jak dlouho čekají ale i podle toho, jak do ní zasahují sami zdravotničtí pracovníci. Zpravidla jsou to sestry, kdo mají v této věci rozhodující úlohu. Pokud je to jen možno, je třeba vyloučit jakékoliv dlouhé čekání. Čekání zatěžuje a vyčerpává nervový systém – čekající lidé bývají nervózní, netrpěliví, mnohdy i podráždění. Nálada dospělých se přirozeně přenáší i na děti. Chová-li se sestra (a ovšem i lékař) při každém vstupu do čekárny klidně, s jistou dávkou shovívavosti a humoru (pozor, nepřepínat!), uvolňuje tím veškeré úzkostné napětí, jehož se čekající pacienti jinak jen těžko zbavují. V době epidemie samozřejmě nelze dobře regulovat příchod pacientů a celý provoz organizovat tak, aby se s dítětem pokud možno něco dělo. Je-li to však možné, je to významným příspěvkem k psychohygieně dítěte. Je-li vyšetření nebo zákroků několik, mají na sebe plynule navazovat. Za pobytu v čekárně samozřejmě dovolíme dítěti volný pohyb a přiměřené rozptýlení, což znamená zaujmout jeho pozornost takovými podněty, které převýší nebo aspoň oslabí napjaté očekávání věcí budoucích. V mnohých čekárnách je možno zařídit hrací koutek vybavený hračkami podobně jako v herně mateřské školy. Současně je ovšem nutné chránit dítě pohledu na nepříjemné nebo bolestivé zákroky u druhých dětí. Pozornost dětí totiž zdaleka tolik nepřitahuje ukázněné chování jednoho „hrdiny“ jako výrazná afektivní reakce dítěte, které se něčeho děsí nebo které se vzteká.

 

Zásady správné komunikace v ordinaci

1)Pozdravení klienta

2)Představení-vizitka

-oslovujeme jménem,pokud má titul,tak titulem.Nepřístupné je FAMILIÉRNOST

L-lékař

L-dá pokyny pacientovi(klientovi),kam se má usadit a udržuje oční kontakt.

L nekomunikuje s pacientem přes PC.

L by měl používat spisovný jazyk a neměl by používat latinské výrazy.

Během vyšetřování nevede jiné rozhovory(telefonování). V ordinaci je jen doktor a sestra. Všechno co dělá doktor nebo sestra,musí pacientovi řádně vysvětlit a popsat. Když lékař předepisuje lék,musí pacientovi vysvětlit na co lék je a kolikrát denně ho bude užívat. Lékař se musí ptát,zda je klientovi vše jasné a rozumí tomu. Vysvětlit DG(diagnozu),vedeme rozhovor(dialog a monolog). Dát na jevo pacientovi,že ho nasloucháme. Nekritizujeme pac.,neporušujeme přísahu mlčenlivosti. Dbát na svůj zevnějšek a hygienu(vonět a mít vyžehlené věci).

 

 

11.Školní věk, členění, zvláštnosti a úskalí jednotlivých období s ohledem na řeč, city a jejich poruchy.

 

Školní zralost

Je  závislá na zralosti kongnitivních funkcí, pozornosti,  emoční  a sociální zralosti. Souvisí se zráním nervové soustavy, koncentrace pozornosti na úkol, zvládnutí   zátěže   bez  rychlé   unavitelnosti,   adaptovat  se  na  režim školy. Motorická obratnost a jemná motorika. Zrakové a sluchové vnímání.

Školní připravenost

Kompetence pro zvládnutí nároků základní školy, na nichž se podílí spíše učení (sebeobsluha, pracovní návyky, poslušnost...). Hodnota a smysl vzdělávání, chování, způsob komunikace, sociální komunikace a připravenost, rozlišování rolí, normy chování. Mizí naivita a roste kritičnost. Novým zájmem je četba.

Období mladšího školního věku

Období od 6 ti do 11 ti let života.

Nástup dítěte do školy, by se měl rovnat něčemu nepopsatelnému, dítě by se mělo do školy těšit, mělo by rádo chodit do školy. Dítě by nemělo ve škole zažít pocit neúspěchu, protože tím dochází ke snížení jeho sebevědomí.

Dochází k rozvoji učební činnosti, získávání vědomostí, dovedností a návyků prostřednictvím školy. Do sociálního pole dítěte se dostává učitel. Rozvoj paměti, myšlení a úmyslné pozornosti. Mizí naivita a roste kritičnost. Novým zájmem je četba. Roste pohybová vitalita, která nemá být omezována, ale dobře organizovaně rozvíjena. Nesmí se však zapomínat na dostatečný odpočinek. Rozvíjí se city. Školní výchova a četba se významně podílejí na rozvoji citů estetických, etických, intelektuálních a vlasteneckých.

Období pubescence (staršího školního věku)

Období od 10ti do 15 ti let života poté začíná adolescence. Nazváno podle pubes = ochlupení. Období dospívání.Projevuje se dozráváním pohlavních orgánů a výraznými fyzickými  psychickými změnami.

-zdatnost v tělesných,intelektuálních a společenských dovednostech proti pocitu méně cennosti

Tato pubescence je vyvolaná biologickým dozráváním jedince, kde dochází k rozvoji sekundárních pohlavních znaku, organismus je v obrovském přerodu a z toho vyplývají některé psychické problémy. Všechny výchovné problémy, které vzniknou v pubertě jsou výsledkem předchozích výchovných chyb.

Charakteristika tohoto období:

Změny, které budou dokončeny v pubertě

     - tělesný vzhled

     - projevy k druhým osobám

     - postoj k sobě samotnému

Změny

1. Tělesný vzhled

zvýšení tempa nárůstu dlouhých kostí, čímž dochází k narušení tělového schématu (neohrabanost). K zlepšení koordinace těla může jedinci pomoci sport.

Pubescent musí vyvinout více úsilí na dosud zvládající úkony, snáze se unaví, může dojít i k přetížení organismu. Zvláště dívky mohou v tomto období neúměrně přibývat na váze.

2. Postoj k dospělým

Nápadné změny nálad, emoční nestabilita, nestálost, jedinec se často vzteká, propadá sebelítosti (spojena s tělesnou schránkou a problémy s motorikou v důsledku rychlého růstu). Období hledání sebe sama. Dospělí přestává být pro děti autoritou. Tendence zaujmout rovnocenný postoj k dospělému. Pracuje s pojmy jako je pravda, krása, spravedlnost – chápe jejich obsah.

3. postoj k sobě samotnému

Zvyšuje se zaměřenost na sebe sama. Dochází k vymaňování jedince z primární skupiny (rodina), začleňuje se do skupiny svých vrstevníků, dá spíše na jejich hodnocení. Autoritou se stávají jeho vrstevníci, ne rodiče a učitelé. V nové skupině hledá své místo. Důsledek: na sobě vidí spíše nedostatky.

Hranice

 pohlavní dozrávání → ukončení, pohlavní zralosti

Tělesný vývoj

růst ukončen u dívek kolem 15 roku

                       u chlapců kolem 18 roku

     Sekundární pohlavní znaky

     Dívky 

        první signály kolem 9-10 roku

        zvětšování prsou

        rozšiřování pánevní kostí

        ochlupení

        nárůst tukové tkáně

        výška ↑

        12-13: 1. menstruace

        14-15: zaoblení tvarů

     Chlapci

        11-12: ochlupení

                vzrůst vnějších pohlavních orgánů

                vzrůst hrtanu

                mutace (až o oktávu)

        15-16: zrání pohlavních buněk

V souvislosti s touto přeměnou dochází v chování k fázi flirtování

-          v podobě oboustranného vztahu (zájmu)

-          vnější vzhled je nejdůležitější

-          stadium romantických lásek

-          nejedná se o tělesné kontakty

-          objektem zájmu je osoba dosažitelná

-          hranice prvního sexuální zkušenosti se snižuje

 

Řeč

rozšiřuje se slovník

tendence vytváření vlastních slov (odlišit se tak od dospělých)

pubescenti si vytvářejí vlastní slovník mezi sebou

Písemné výtvory

větší potřeba košatějších výtvorů

City

promítají se sem biologické změny  - první lásky

      → vliv na city (hlavně na projevy)

afekt – reaguje nepřiměřeně na podnět

afekt – netečnost

výkyvy v citových projevech (citová labilita)

obsahem citů je většinou nelibost

 

Jedním z hlavních úskalí a nebezpečí v tomto období jsou častější pokusy o sebevraždu v důsledku dlouhodobých období v záporném hodnocení.

V této době se od dospělého očekává, že budou zvýrazněny jeho přednosti.

 

 

12. Adolescence a dospělost – formování charakterových vlastností a cílů.

Psychologická pomoc v souvislosti s mimořádnými údálostmi.

 

Adolescence

Období adolescence (dospívání) zahrnuje věk od 15 let do 20-22 let.

Ačkoli po právní stránce se člověk stává dospělým, a tím za sebe plně právně odpovědným již v 18 letech, v oblasti psychické a sociální ekonomické je tomu o něco později.Hlavním úkolem tohoto období je příprava na budoucí povolání, dozrávání v samostatnou, vyspělou, na rodičích nezávislou osobnost.

V průběhu adolescence se ještě mírně mění vzhled postavy. Dívky bývají často velmi nespokojeny se svým vzhledem. Chlapci zvyšují svojí fyzickou zdatnost, cvičí v posilovně a volí si sporty ovlivňující dokonalost postavy.Snaha vypadat co nejlépe je dotvářena líčením a oblékáním.

V období dospívání stále ještě převládá emoční labilita, sklon k velkému nadšení pro nějakou novou věc či činnost, snaha řešit vše ihned, bez odkladu, velmi radikálně. Dobrá záměr často ztroskotá na nedostatku zkušeností ale rady starších jsou obvykle přijímány jen velmi neochotně.

Ještě větší význam než v předchozím období má příslušnost k partě. Dospívající se často s názory party zcela ztotožňují, někdy nemá odvahu skupinu opustit ani tehdy, když s činností, kterou parta provozuje, přestává souhlasit.zpravidla až koncem období adolescence si jedinec uvědomuje svojí vlastní identitu a dříve či později se s takovou skupinou rozchází.

Dospívající dávají přednost poslechu hlasité hudby, hodně času věnují povídání s přáteli, někdy i na úkor plnění školních povinností.Zájmy jsou oproti školnímu věku zmenšeny.

Někteří rádi cestují a často je to silnou motivací ke studiu cizích jazyků. Mnozí intenzivně sportují.

Postupně ustupují od nekompromisního prosazování svých názorů, učí se naslouchat druhým, přijímat jejich argumenty, utvářet se vlastní názor a tento názor obhájit.

Mladí lidé hledají smysl života, jsou ještě snadno ovlivnitelní a mohou nekriticky podlehnout vlivu některých náboženských sekt či politických skupin.

Vztah k rodičům se poněkud uklidňuje, zlepšuje, dospívající si prosadil v rodině svá práva, dosáhl určité volnosti a nemívá již tak často konflikty s rodiči.rodiče miluje, ale stále je posuzuje velmi kriticky.kritizuje pomlouvání druhých, hádky, častou nespokojenost, zastaralé názory na život, nemodernost atd.Špatně snáší, nemůže-li se s rodiči poradit, pohovořit s nimi o svých problémech, názorech, chce se podílet na zásadních rozhodováních v rodině, chce vyslovit svůj názor.

V adolescenci často ještě trvá silné přátelství s partnerem stejného pohlaví, ale stále více jsou vyhledávány styky s opačným pohlavím.dospívající se rychle zamiluje, silně se citově váže na zvoleného partnera, vidí ho ale nekriticky, idealizuje si ho.vyžaduje od partnera stejný bezmezný obdiv a stejnou citovou vazbu. Z  počátku  tyto vztahy nemají dlouhého trvání, brzy jsou vystřídány mnohým vzplanutím.

Adolescenti ještě nejsou dosti zralí k tomu, aby byli skutečnou oporou druhému, aby akceptovali jeho odlišnosti, názory, způsoby chování. V tomto období dochází také k prvním sexuálním zkušenostem, někdy i k nežádoucímu těhotenství.Na rodičovství není dospívající připraven, jen málokdy je schopen tuto roli dobře zvládnout. Dítě je pro něj příliš velkou zátěží, brání mu v zájmových činnostech, studiu, profesní kariéře.

Adolescent se také setkává s náročnými situacemi – rozchod rodičů, s jejich chorobami, s úmrtím, neúspěchy v podnikání rodičů, s nezaměstnaností. Obtížně se vyrovnává s přetvářkou, s rozpory v morálce.

Od romantického období přechází k reálnému vnímání světa.

Rozumové schopnosti jsou již dobře rozvinuty. Stále se zlepšuje a zdokonaluje paměť, převládá logické zapamatování.

Adolescent již umí reálněji posuzovat své klady, nedostatky, dovednosti, schopnosti, a proto se rozhoduje  méně ukvapeně. Opakovaným řešením osobních problémů i věcích politických, všeobecných si adolescent utváří určitý osobní postoj k daným záležitostem, ujasňuje si svůj názor na ně. Učí se tím i vhodnému společenskému chování, osobní samostatnosti a nezávislosti.

Časná dospělost

Mladý dospělý člověk (ve věku přibližně 20-30 let) je optimistický, plný elánu, prosazuje tvrdě svoje názory, věří, že všechny problémy zvládne a vyřeší. Je převážně zdravý, silný, aktivní, společenský. Nastupuje do zaměstnání, začíná být ekonomicky soběstačný. Zda se chová opravdu dospěle, lze zhodnotit podle následujících deseti znaků dospělosti:

  1. Dospělý koná produktivní práci jejíž smyl chápe a která ho činí soběstačným. Podává dobrý pracovní výkon.
  2. Je schopen spolupracovat bez zbytečných konfliktů, přijímat i poskytovat radu a pomoc.
  3. Samostatně již hospodaří.
  4. Jedná vyspěle vůči nadřízeným v práci nebo ve studiu. Vyřizuje si své záležitosti sám.
  5. Má do budoucnosti realistické plány s hlubším zájmem a sklonům.
  6. Bydlí samostatně nebo má alespoň ohraničený vlastní prostor ve společném bytě. Dospělý se cítí v bytě rodičů hostem( má-li ovšem svůj vlastní byt).
  7. Je schopen trávit volný čas sám, má však více přátel, kteří stojí o jeho společnost. Jen výjimečně tráví volný čas s rodiči. Má je rád, ale má na ně málo času.
  8. Je schopen stýkat se s druhým pohlavím bez přílišných zábran a plachosti, poskytovat a přijímat lásku a něhu.Má výraznou tendenci k dlouhodobému vztahu.
  9. Cílevědomě rozšiřuje svou orientaci v prostředí, v němž žije a pracuje.
  10. Aktivně se zajímá a pečuje s blaho rodiny a přátel.

 

Zdravotní stav a pracovní výkonnost bývá v tomto věkovém období velmi dobrá. Dochází spíše k úrazům než k nemocem.

K tomuto období patří sexuální život,hledání budoucího partnera, milostný vztah. Dochází k úplnému odpoutání od původní rodiny. Dnes mnozí mladí lidé spolu bydlí, aniž by uzavírali manželství. Přejí se plánovitě stát se rodiči. Narozením dítěte vzniká rodina, rodiče nacházejí nový smysl života, vidí v dítěti pokračování vlastního rodu, otcovstvím či mateřstvím se zvyšuje jejich společenská hodnota. Děti přinášejí rodičům mnoho radostí, ale i starostí a konfliktů.

V tomto období také dochází k prvním manželským krizím. Manžele zjišťují,že manželství  je náročné na toleranci, odpovědnost, péči o děti, vyžaduje mnoho času a fyzických sil, bývají problémy finanční. Postupně se s dozráváním osobnosti učí partneři vzájemné toleranci a vztahy v rodině se zlepšují, ale ne vždy se podaří krizi překonat, někdy se rodina rozpadá a dochází k rozvodu.

Střední a pozdní dospělost

Po 30 roce věku mluvíme již o střední dospělosti, upevňuje se role dospělého, který je stále ještě aktivní, plný síly, schopný se stále učit a rozvíjet se. Většina žen již uzavřela manželství a porodila děti. Matka se věnuje více výchově dětí než profesní kariéře, pokud se snaží zvládnou obojí dokonale, bývá vyčerpána a často nespokojena se situací. Muž se věnuje především ekonomickému zabezpečení rodiny a při dobrých partnerských vztazích se snaží pomáhat v domácnosti i při výchově dětí. Přítomnost obou rodičů má velký význam pro výchovu a pro rozvoj osobnosti dětí, rodiče jsou pro ně vzorem partnerského chování, v rodině se dítě učí různým způsobům řešení problémů a konfliktů, učí se žít se sourozenci, zkušeností s rodinného života později využívá při zakládání vlastní rodiny. Pokud první manželství ztroskotalo, dochází v tomto období k uzavření dalšího sňatku. Má-li nový partner již děti z prvního manželství, případně se z druhého manželství ještě další dítě narodí, vzniká již dosti komplikovaná situace (moje děti, tvoje děti, naše děti), kterou je velmi obtížné zvládat bezkonfliktně, vyžaduje to již zralé osobnosti. Ale i přes tyto náročné vztahy bývají druhá manželství klidnější a trvalejší. Dochází ale i ke  konfliktům mezi rodiči a názorem na výchovu dětí.

Ke konci období, po čtyřicítce, začíná organismus stárnout, což více zaskočí ženy( vrásky, menší pružnost kůže, kloubů a celého těla). Muž se ohlíží za svým dosavadním životem a zjišťuje, čeho všeho dosáhl a nedosáhl. Střízlivě a reálně uvažuje o dalším životě. Muž i žena v tomto období mohou být nespokojeni s tím, co dosud vykonali, mohou mít pocit, že mnohé zmeškali a někdy prožívají v tomto období krizi středního věku. Nespokojenost v zaměstnání, v partnerských vztazích, nesplnění očekávaných ambicí, výchovné potíže s dospívajícími dětmi, náročná ekonomická situace to vše je velmi tíživé a krizi prohlubuje.

Je potřeba hledat nové zájmy, plánovat život v nejbližších obdobích. Přecházíme do dalšího věkového období, pozdní dospělosti, která zahrnuje přibližně věk od 45 do 65 let. Celé období je charakterizováno pozvolným poklesem výkonnosti, které v zaměstnání, ale mnohdy bývá vyváženo předchozí zkušeností, odborností.

Mnoho dospělých přebírá péči o svoje stárnoucí rodiče (potřebují pomoc při větším úklidu, při nákupu, v domácnosti, v osobní hygieně). Někdy stojí dospělý před těžkým rozhodnutím, zda bydlet s rodiči pohromadě vzhledem k jejich zdravotnímu stavu nebo umístit rodiče do pečovatelského zařízení  či domova důchodců.

V tomto období se již projevují větší či menší zdravotní potíže, přicházejí akutní i chronická onemocnění. U žen menopauza (pocení, změny tělesných proporcí).

Děti v rodině v tomto období převážně dospívají a odcházejí z domova zakládají vlastní rodiny. Odchod posledního dítěte znamená, že rodiče zůstanou sami, mají pocit, že je v bytě prázdno – „ prázdné hnízdo“. Kompenzací této situace může být radost z vnoučat, se kterými přichází mnoho nových radostí. Prarodiče ve styku s nimi prožívají mnohé, na co u vlastních dětí neměli čas, předávají jim své zkušenosti, svá moudra, hýčkají je, rozmazlují je, učí trpělivosti, toleranci, rozvážnému jednání. Ve vnoučatech vidí i další pokračování rodu. Závěrem tohoto období je třeba se připravit na odchod do důchodu. Je vhodné již řadu let před tímto okamžikem hledat zájmové činnosti, které bude možné realizovat ve vyšším věku i při menších finančních příjmech. Není-li program připraven, může být prožívání období důchodu velmi smutné, prázdné.

 

13. Stárnutí a stáří, smrt, eutanazie a hospic – závažná psychologická, filosofická a etická problematika

 

Stárnutí- presenium

Člověk začíná stárnout přibližně od 65- 70  roku života. Je to proces kdy organismus stárne jak biologicky tak psychicky. Toto období se označuje mezi středním věkem  a stářím. Člověku ubývají fyzické síly a dobře využívá životní zkušenosti.

Projevy stárnutí:

-degenerativní změny v organismu

-prodlužovaní regenerace v organismu

-změny držení těla- snižuje se výška

-kosti se odvápňují- ztenčují- vyšší riziko zlomenin

-změny na kůži- kůže je vysušená, může se i loupat, vrásky

-kardiovaskulární aparát- síla srdečního svalu- ubývání svaloviny

-zhoršuje se účinnost jednotlivých analyzátorů- zhoršuje se zrak i sluch, změny chuti a čichu

-reprodukční schopnost paměti a její kapacita se snižuje

-snižuje se rychlost myšlení

-klesá schopnost učit se

-pokles životní aktivity

-oslabení citové sebekontroly- člověk může být citově labilní tzn- rozkolísanost, deprese, vznětlivost ( dříve potlačováno)

-změny hodnotové organizace- na prvním místě je např. zdraví, odpočinek, snižuje se vazba na práci, snižuje se oblast zájmů apod.

-rozvoj staropaměti- vynořují se vzpomínky tzn. Znovuvybavování

Stáří- sénium

Stáří začíná u člověka přibližně od 70 let a výše.

-Začínají involuční změny

-snižuje se vštěpování do paměti

-snižuje se pružnost, kritičnost, objektivita myšlení

-změny v sociálním cítění- začíná se projevovat egocentrismus tzn. V jednání a myšlení člověk upírá pozornost na vlastní osobu

-do popředí jdou tělesné city- uspokojení, neuspokojení

-sebeovládání se zmenšuje

-nerozhodnost

-chybí sociální a psychická odezva- stupňuje se pocit osamělosti

-stavy zmatenosti  a neklidu

-poruchy vnímání- halucinace, senilní psychózy, později postihuje celou osobnost

-když zemře partner znamená to pro tu osobu nejvyšší stres, řada lidí se stáhne do sebe, může i rezignovat, může i brzy zemřít

reakce na stárnutí  a stáří:

-          nedá se odvrátit je třeba je přijmout

-          reakce na stárnutí  a stáří je u každého jiná

-          člověka mohou hodně ovlivnit vzory v rodině a postoj, nejvíce ovlivní ti nejbližší

 

Smrt

Definice smrti není vůbec jednoduchá. Jednak proto, že slovo smrt je velmi široký pojem a také proto že smrtí je několik druhů. Mezi ty nejznámější patří smrt biologická a klinická, ale existuje také zdánlivá, sociální, psychická a další.

Všeobecně se nauka o smrti nazývá THANATOLOGIE.

Smrt je biologicky daný fakt. Je definována například jako nezvratná zástava celovztažného uspořádání organismu či jako invertibilní zástava všech funkcí organismu.

Smrt je skok i proces a souvisí úzce se stavem tří hlavních orgánů, šerými jsou srdce, plíce a mozek a které se dříve označovaly jako tzv. atria morfia- brány smrti.

Zdánlivá smrt

zdánlivá smrt bývá také označována jako vita minima. Z tohoto pojmenování můžeme částečně vyvodit, že se jedná o stav, kdy jsou tělesné funkce potlačeny na minimum a nejsou běžným způsobem zjistitelné. K takovým případům například patří stavy po úrazu bleskem, elektrickým proudem nebo stavy po tonutí.

Klinická smrt

Zástavou dýchání a krevního oběhu přechází organismus do stavu, který nazýváme klinická smrt a který trvá 5 až 6 minut. V této době nesmí být organismus považován za mrtvý, neboť může být za určitých podmínek oživen. Většinou však dochází k odumírání jiných tkání buněk z nedostatku kyslíku.

 

Biologická smrt

V době kdy ještě trvá vita minima, tedy ve stavu, kdy jsou životní funkce potlačeny na minimum, nastává samovolně skok- ustává srdeční činnost a dýchání, nastupuje klinická smrt, a pokud nedojde k resuscitaci a pokusům o oživení, přechází organismus po určité době v konečné stádium- biologickou smrt. Poté následuje tvorba posmrtných změn, které jsou nepochybnými znaky smrti.

Sociální smrt

Tímto termínem se označují stavy, kdy člověk fyzicky ještě žije, ale je odtržen a vyvázán od všeho lidského, z mezilidských vztahů  a není možné vrátit se zpět do společnosti. Sociální smrt může nastal i u zdravého člověka.

Psychická smrt

Rozumí se tím intenzivně prožívaná beznaděj, zoufalství, celková rezignace na život. Tento stav nepochybně napomáhá vstupu smrti fyzické, biologické. Psychická smrt však ne vždy úzce souvisí se stavy před blíží se smrtí ale může nastat i u lidí fyzicky zdravých a vést například k sebevraždě.

Mozková smrt

Z důvodu odebírání tkání pro účel transplantace je velice důležité určit smrt mozku. Pokud totiž nenastane situace, kdy je za pomoci přístrojů umírajícímu stále umožněno dýchání a srdeční činnost, může dojít bez důkazu smrti mozku k odebírání tkáně nebo orgánu. Pokud je člověk  v hlubokém bezvědomí, svaly nevykazují žádné napětí, žádné reakce na podněty nad prvním obratlem ( souvisí s nervovou soustavou) a vymezení spontánního dýchání znamená to, že došlo k mozkové smrti a může dojít k odebírání tkání k  transplantaci.

Eutanázie

ve spojitosti s problémy souvisejícími se smrtí se v poslední době stále více mluví o otázce Eutanázie. Tento čin bývá vysvětlován jako snadná, krásná smrt, ukončení života těžce nemocného, trpícího nesnesitelnými bolestmi,  a to na jeho výslovné přání. V letošním roce uzákonily po dlouhých dohadech tuto tzv. smrt z milosrdenství dva státy – Nizozemí a Belgie. Na druhé straně ji naprosto odmítá např. Polsko, Španělsko a Česká republika. Existují ale i státy, kde je sice eutanázie ilegální, ale mlčky trpěná. Takovým případem je například Švýcarsko.

Možnost tzv. důstojného odchodu využívají pacienti s rakovinou, Parkinsonovou nemocí, poraněním páteře,  AIDS apod.

Eutanázie se pouze umožňuje formou částečné sebevraždy, kdy pacient sám podepíše souhlas se smrtí a sám vypije smrtící tekutinu nebo pokud není schopný je mu vpravena intravenozně.

Eutanazie má i řadu problému  a nesrovnalostí např. hranice snesitelnosti bolesti je u každého individuální a posouzení stavu není jednoduché.

Byli mnohé případy, kdy se pacient, potencionální žadatel o eutanazii uzdravil z velmi pokročilého stavu těžké nemoci.

Hospic

Hospice je specializované zařízení, poskytující tzv. paliativní péči zaměřenou na úlevu od bolesti, kterou postupující nemoc přináší, na rozdíl od standardní lékařské ( kurativní) péče zaměřené na léčbu.

Předtím než se těžce nemocný člověk dostane do hospice, byli vyčerpány všechny ostatní možnosti léčby. Hospic je určen pro terminálně nemocné. Neslibuje uzdravení, ale také nebere naději.

Předtím než se nemocný dostane do hospice, měl by být o svém stavu informován.

Myšlenka hospice  vychází z úcty k člověku jako jedinečné  a neopakovatelné bytosti a z jeho potřeb- biologických, psychologických, sociálních a duchovních. Kromě zdravotního personálu je v hospici také přítomen sociální pracovník, psycholog a teolog.

Úkolem hospice je pomáhat a sloužit. Nedává si za cíl odstranit utrpení. Hospic respektuje smrt jako nedílnou a přirozenou součástí života.

Hospicová péče se rozděluje do 3 forem:

-Domácí hospicová péče

- Stacionáře- denní pobyty- pacient je v tomto případě přijat ráno a odpoledne, nebo večer se vrací domů.

- Lůžková hospicová péče- je aktuální zejména tehdy, když předchozí dvě formy nestačí, nebo nejsou k dispozici.

Hospic nemocnému garantuje že:

-nebude trpět nesnesitelnou bolestí

-vždy bude respektována jeho lidská důstojnost

- v posledních chvílích nezůstane osamocen v hospici mohou pracovat lidé, kteří mají skutečně a bezvýhradně rádi lidi. Současně jsou to lidé, kteří jsou vyrovnání se svou konečností, smrtelností. Důležitou částí hospice jsou i dobrovolníci.

 

 

5. Myšlení, myšlenkové operace a jejich poruchy

Profesionální chování ZA

 

Myšlení

Myšlení je psychický proces, kterým zprostředkovaně poznáváme obecné a podstatné vlastnosti předmětů a jevů a vztahy mezi nimi.

-Myšlení se rozvíjí od raného dětství-při hře,

-Při styku dítěte s dospělými

-Prostředím, kterého obklopuje

Dítě si hraje s různými hračkami a předměty a spojuje je se slovním označením, jak je slyší od dospělých, to je lžička, to je míč, tady máš nos apod. Slovní označení vyvolává názornou představu a zároveň označuje pojem.

-Pojem je obecná představa, jejíž obsah je určen souhrnem podstatných znaků daných osob,věcí,dějů a jevů.

-Pojem se vyjadřuje slovem nebo skupinou slov (nákladní loď, Česká rep., střední zdravotnická škola…). Pojmy jsou základní formou myšlení v pojmech myslíme stále, i když si to neuvědomujeme!

 

MYŠLENKOVÉ OPERACE

Myšlení je velmi složitý proces, při němž probíhá řada dílčích procesů, myšlenkových operací.

Používá se řazení,třídění,srovnávání,analýza,syntéza,abstrakce,konkretizace,zobecnění.

Řazení a Třídění a Srovnávání

-děti řadí kostky od největších po nejmenší,třídí je podle velikosti ,barvy,tvaru,dítě rozlišuje a srovnává,která kostka,která kostka je větší a která je menší

Analýza a Syntéza

-oddělení jedné vlastnosti od jiných (velikost,barva,způsob užití, třeba řazení léků do lékárny), A syntéza, tak to je opačný proces-spojení částí v celek.

Abstrakce (z lat.slova abstrahere-odtahovat)

-je to hledání a nacházení podstatných vlastností předmětů a vztahů mezi nimi. Abstrakcí ponecháváme stranou ty znaky jevů, které jsou pro situaci, kterou řešíme, méně důležité nebo dokonce nepodstatné

 

Konkretizace

Je opačná operace, než abstrakce-poznáváme to, co je pro daný jev jedinečné. Přecházíme od něčeho abstraktního ke konkrétnímu. Konkretizací přecházíme od velmi obecných pojmů k pojmům, které jsou jim podřízené až k názorné představě. Např:živý organismus-obratlovec-savec-býložravec-králík.

Zobecnění

Tj. k vytknutí znaku, který je společný celé skupině jevů.

ŘEŠENÍ PROBLÉMŮ

Řešíme je pomocí myšlenkových operací!!! S využitím :vnímání,paměti ,fantazie,představ,vědomostí, dovedností, Někdy řešíme problémy pod vlivem citů a to nepřináší žádoucí účinky!!

 

 

6. Temperamet, motivace, potřeby a zájmy.

Adaptace nemocného na nemoc a hospitalizaci.

 

Temperament

Temperament jsou dynamické vlastnosti osobnosti, které se souhrnně nazývají temperament. Je to soubor vrozených vlastností projevujících se způsobem reagování, chování a prožívání. Temperament je spjat se vzrušivostí – tj. mírou odpovědi organismu na různé podněty a zároveň je to tendence organismu měnit nálady.

Lidé se navzájem liší nejen obsahem svého duševního života (tj. vnímáním, pamatováním, myšlením, zájmy), ale i formou - reakcemi na podněty. Temperament tedy určuje dynamiku celého prožívání a chování osobnosti.

Dynamika prožívání

Dynamika prožívání je tempo průběhu a střídání psychických procesů, stavů, činností a jednání a jejich intenzitou. Prožívání se liší:

*  rychlostí a intenzitou reakcí člověka na různé podněty,

*  délkou trvání reakcí

*  projevem prožívaného navenek

 

Typologie

Lidé si odedávna všímali, že lidé reagují různě na určité podněty, a tak vznikaly snahy jedince vměstnat do určitého typu. Vznikly 4 slavné typologie.

Hippokratova typologie temperamentu

Hippokrates (asi 460 - 370 př. n. l.) byl lékař starověkého Řecka pokládaný za otce lékařství. Jeho spisy Corpus Hippocraticum se staly základem středověkého lékařství. Přisuzuje se mu autorství lékařské přísahy – tzv. Hippokratova přísaha. Hippokrates naivně hovořil o 4 tělesných šťávách, jejichž poměr určuje reakce na okolí.
Rozdělil temperament na 4 typy, které byly rozvíjeny pozdějšími badateli (Galénos,
Jung, Eysenck, Pavlov,Kretschmer,Scheldon,…)

sangvinik (krev) - vyznačuje se především přiměřenou reaktivitou; na slabé podněty reaguje slabě, na silné silně; dominuje u něho reakce typu „slaměný oheň“ tj. rychlé doznívání zážitku a rychlé změny zaměření; je přizpůsobivý, emočně vyrovnaný, ale poněkud nestálý a lehkovážný, vesele laděný, optimistický, jeho prožitky jsou spíše mělké a stejně tak i jeho city - emočně stabilní extrovert

flegmatik (sliz; hlen) - je emočně celkem vyrovnaný, navenek se jeví jako lhostejný, vzrušují ho jen velmi silné podněty, vykazuje stálost a vcelku spokojenost, klid až a chladnokrevnost či apatii; hlubší vztahy má jen k vybraným osobám; je spíše pasivní a bez velkých životních ambicí a požadavků, nemá rád změny a pohybově je spíše úsporný - emočně stabilní introvert

melancholik (černá žluč) - vyznačuje se hlubokými prožitky a spíše smutným laděním, pesimismem a strachem z budoucnosti; život je pro něj často obtížný, usiluje o klid a nesnáší vypjaté situace, vzruchy, hlučnost, jeho city jsou trvalé, ale jejich intenzita se neprojevuje navenek, žije spíše vnitřně; obtížně navazuje kontakty, vztahy, které naváže, jsou trvalé a hluboké - emočně labilní introvert.

cholerik (žluč) - je silně vzrušivý, má sklon k výbuchům hněvu a k agresi, těžko se ovládá a reaguje často impulzivně, nerozvážně, má sklon „prorážet hlavou zeď“, je netrpělivý, panovačný, vyžaduje často od jiných ústupky, je egocentrický, soužití s ním je obtížné; emočně je labilní, city jsou u něho vyvolány snadno, navenek reaguje rychle, silně, často bez zábran - emočně labilní extrovert.

 

Typologie Carla Gustava Junga

C.G.Jung položil základy dělení temperamentu v závislosti na přístupu k okolnímu světu.

introvert - člověk žijící především svým vnitřním životem, avšak velmi vnímavý ke svému okolí, přemýšlivý, empatický pozorovatel, rozvážný ve svém jednání a opatrný ve svých citech, sklony k mlčenlivosti v případě neexistence relevantního tématu, preferuje nepřímou komunikaci (e-maily, dopisy, SMS) před hovorem. Ve společnosti preferuje menší skupinky (méně než 5-10 osob) introvertních lidí. V případě nutnosti je po určitou dobu schopen se chovat extrovertně.

extrovert - člověk žijící navenek - povrchní a spontánní => snadno komunikuje a dokáže zahajovat a udržovat i hovor „o ničem“, jedná rozhodně a rychle až zbrkle, po citové stránce je velmi otevřený ale jeho city jsou taktéž povrchní a je méně vnímavý ke svému okolí. Ke spokojenosti potřebuje být v centru dění, nejlépe i pozornosti, tudíž se rád objevuje na akcích s větším množstvím lidí.

Často rozšířeným mýtem je tvrzení, že introvertní osobnost je nevšímavá vůči svému okolí a naopak extravertní velmi všímavá. Ve skutečnosti je to však obráceně - extrovertní osobnost je sice schopna vjemy ze svého okolí vnímat ve velkém množství, ale méně intenzivně…
Důvodem vytrvalého přežívání tohoto mýtu je skutečnost, že
introvertní osobnost si sice všímá mnohem více detailů, ale nechává si je pro sebe. Zároveň však vysoká kvalita vjemů způsobuje problémy s přetížením vnitřního myšlenkového procesu a pocity zmatenosti, vyčerpání.
Míra introverze též často roste s narůstajícím intelektem.

Poměr introvertů a extrovertů v populaci je přibližně 1:3

 

Typologie Ernsta Kretschmera

Vychází ze vztahu mezi tělesnou konstitucí a temperamentem, navazujíce na Hippokratovu konstituční typologii. Podle určitých rysů těla vypracoval typologii osobností a nemocí, které tyto osobnosti ohrožují:

* pyknik - cyklotymní typ – stavba těla: menší zakulacená postava, slabé svalstvo, kulatá hlava, vyklenuté břicho, psychické vlastnosti: střídá nálady, otevřený, společenský, realistický, ohrožen maniodepresivními duševními onemocněními (střídání nálad bez vnější příčiny - nálady jsou nepřiměřeně dlouhé a nedají se ovlivnit vůlí)

* astenik (leptosom) - schizotymní typ - stavba těla: vysoký, štíhlý, úzká ramena, slabé svalstvo, ostrý profil, psychické vlastnosti: uzavřený, jednostranně zaměřený, idealista, málo přizpůsobivý, ohrožen schizofrenií (bludné představy, halucinace, rozpad osobnosti)

* atletik (ixotym) - viskózní typ – stavba těla: silně vyvinutá kostra, výrazné svalstvo, široký hrudník, menší lebky s protáhlým obličejem, psychické vlastnosti: klidný, přizpůsobivý, těžkopádný není průkazný sklon k některým z duševních onemocnění

Tato typologie byla později zpochybněna.

 

Motivace

 

vyjadřuje souhrn všech skutečností, které podporují nebo tlumí jedince, aby něco konal či nekonal

-  je to příčina pohybu, aktivity

-  pomáhá nám splnit nějaký cíl

Motivy

-  jsou vnitřní hybné síly jednání a chování člověka

-  motivem je to,co je bezprostřední příčinou, pohnutkou činnosti nebo jednání

-  motivy jsou všechno,co podnítí člověka k tělesné nebo psychické aktivitě

-  je to energetizující.dynamizující činitel

 

Motivy činnosti

-  vycházejí z nitra člověka, nazýváme je Impulsy (např. nedívat se dál na TV)

-  jestliže motivy vycházejí z prostředí člověka, nazýváme je Incentivv - jsou to například úkoly, které
má člověk plnit

-  vyšší motivy se objevují pouze když uspokojíme nižší motivy (biologické potřeby)

 

Homeostáza a motivace

·  základním principem motivace je princip homeostázy (adaptace)

·  přirozeným stavem organismu je klid - vnitřní i vnější rovnováha s vnějším prostředím - jakýkoliv motiv tuto rovnováhu narušuje

·  princip homeostázy se vztahuje také na osobnost, protože v sobě zahrnuje i rovnováhu se sociálním prostředím, rodinou, společností a prací

 

Hodnotová orientace a motivace

- při motivovaném chování vzniká tzv. hodnotová orientace,tj. jedinec v této fázi posuzuje a hodnotí všechny podněty
z hlediska vzniklých motivů

- tyto hodnoty se mohou značně lišit od běžných hodnot (výrok žíznivého člověka - dal bych i 100 korun za sklenici vody)

 

Motivace a léčení nemocných
-
pozitivní motivy - podporujeme

- negativní motivy – oslabujeme

 

POTŘEBY - CHARAKTERISTIKA ČLOVĚKA

 

Člověk je biologický společenský tvor - třída homo sapiens - plní určitou společenskou  roli (maminka) a má určitou
společenskou pozici (postavení ve společnosti).

-  osobnost - tím označujeme každého člověka,všechny lidi, z psychologického hlediska je člověk něčím vyjímečný,jedinečný, neopakovatelný – je individuem

-  potřeby - aktivačně motivační činitel

-  je to stav nadbytku nebo nedostatku

-  člověk je bio-psycho-sociální jednotka

-  biologické potřeby - primární potřeby

-  psychické a sociální potřeby - sekundární

 

1)     biologické potřeby-teplo,spánek, jídlo,hygiena,dýchání

2)     psychické: a) psychické - láska,důvěra,porozumění,bezpečí

b) kulturní - vzdělání,poslech hudby.potřeba
četby,kina,vnímání krásna

3)   sociální – komunikace,dotek,pochvala

neuspokojení potřeb:

1)   Frustrace - je stav, kdy dochází ke krátkodobému  neuspokojení nějaké potřeby
(odloučení od maminky)

2)   Deprivace - dlouhodobé neuspokojení potřeb, cítí, že něco nemá v pořádku (úraz)

POTŘEBY NEMOCNÉHO ČLOVĚKA

-  vymezují se jako stav nedostatku nebo nadbytku  něčeho, tj. stav jedince se odchyluje od normálu

-  jsou potřeby vrozené, biologické -jejich nutnost se pro člověka liší charakterem a těžkostí choroby

- základní jsou přítomny vždy - vzduch, jídlo, tekutiny, vyprazdňování,ale někdy nemohou být
uspokojeny

-  nemoc ho ovlivňuje - např potřeba potravy ovlivněna nechutenstvím, anorexií, bulímií,nebo těžkým stavem
nemocného (bezvědomí,rakovina)

Potřeba vyměšování -je přítomna.ale někdy ji člověk nemůže vždy ovládat,je ovlivněna i místem,kde ji člověk vykonává,
normálně ji vykonává sám v soukromí - nastává změna - vyprazdňovaní na lůžku - přítomnost ostatních pacientů,,sestry -
ovlivněna pac. psychika a tím  i průběh nemoci

potřeba spánku a odpočinku - závisí na stavu pac.věku - staří lidé trpí často nespavostí, a charakteru odd.

-  pacienty  bychom měli dávat na pokoj tak,aby se vzájemně nerušili - těžká a bolestivá onem.ocnění -

-  sledovat spánek, regulovat nežádoucí vlivy - světlo, hluk

Potřeba pohybu,aktivity a změny polohy - je ovlivněna skoro vždy,velice záleží na druhu onemocnění - zlomeniny,operační
rány,úrazy,pacientovi může bránit v hybnosti také strach z bolesti -
RHB,polohování

Potřeba sexuální - nemůže být u nem. člověka v nemocnici uspokojena,její dlouhodobé neuspokojení může mít vliv na
psychiku člověka

Musíme myslet na potřeby světla, čistoty,tepla

Potřeba rodičovská - více ovlivňuje ženy - mají strach,co se děje doma

Potřeby komunikace,lásky,společenského styku.uznání,pochvaly - komunikovat s pacienty,chválit je,snažit se umožnit

návštěvy v kteroukoliv dobu

 

ZÁJMY,CHARAKTERISTIKA,VÝZNAM ZÁJMŮ PRO ROZVOJ OSOBNOSTÍ

-  trvalé úsilí člověka zabývat se předměty, činnostmi, které jsou  pro něj poutavé, ať už z hlediska poznávacího nebo citového

-  charakterizuje vztah k předmětům a činnostem

-  téměř každý člověk má nějaké zájmy

Druhy zájmů:

-  předmětem zájmu je to,s čím člověk přichází do styku

a)   materiální - se projevují úsilím získávat materiální hodnoty (sbírání známek)

b)   společenské - projevují se ve společenské organizační činnosti,v různých politických, společenských
a zájmových organizacích (vedení kroužků,Červený kříž)

c)   duchovni (kulturní) - divadlo.kino...

-  tzv. společensko-vědní = zájem o dějepis, jazyky

-  dále - přírodovědné.technické.sportovní, estetické

Vlastnosti zájmů;

a)      šíře = mnohostrannost

b)     hloubka = jak oč se o to zajímá (koníček.záliba)

c)      stálost = krátkodobé.dlouhodobé, přechodné

d)     účinnost = do jaké míry je člověk schopen pro ten

zájem něco udělat

 

Význam zájmů:

-  představují významnou charakteristiku osobnosti, určují zejména její rovnoměrnost a motivaci

-  lidé se v zájmech liší, v průběhu života se mění

-  zdokonalují vědomosti a dovednosti člověka

-  jednou  z funkce zájmů je poskytovat člověku  uvolnění,aktivní odpočinek,zábavu

Záliba = vyhraněný,často ústřední zájem

-  svou podstatou je zájem silným aktivně motivačním činitelem

-  zájem se projevuje:

 

1)             úsilím o aktivní styk s předmětem zájmu

2)      úsilím co nejdéle poznat a ovládat předmět zájmu

3)   kladným citovým zabarvením činnosti spojené se zájmem

 

Reakce člověka na nemocniční prostředí – hospitalizaci: odloučení ze známého prostředí, nemocnice je nedostatečně podnětné prostředí.Zejména při dlouhodobé hospitalizaci ovlivňuje psychickou  i somatickou stránku osobnosti. Mohou nastat komplikace zdravotního stavu. Spouštěcím  mechanizmem je dlouhodobá hospitalizace, vyčerpávají se obranné mechanismy - často u dětí a starších klientů (malé děti a hospitalizované bez rodičů).

Obranné reakce:

Regrese - návrat do "dětství",i u větších dětí, ale i u dospělých

Apatie – netečnost, nemá zájem o okolí

Deprese - spojena i s pláčem, odmítání jídla

Stereotypní pohyby - (např. děti v kojeneckých ústavech)

Negativismus - aktivní - dělá opak toho co se mu řekne - naschvál

                         pasivní - nedělá vůbec nic - když se nepodají léky, sám si je nevezme, nedělá naschvály, ale nepomáhá

Prevence:  - hospitalizace pouze v závažných případech

                  - zkracování doby hospitalizace zvláště u malých dětí a starších lidí

                  - pokud lze tak hospitalizovat děti s rodinnými příslušníky

                  - dodržovat kontakt s rodinou

                  - dodržování rituálů (čtení před spaním apod.)

                  - základem je celková péče - nejen o choroby ale i psychologická

 

 

 

7. Charakter, vůle, postoje a hodnotové orientace.

Týrání, zneužívání a domácí násilí.

 

Charakter

Je souhrn psychických vlastností osobnosti, které člověk získal učením, zkušenostmi a výchovou ve společnosti, v níž vyrůstal. Vtiskuje ráz veškerému chování a jednání člověka. Projevuje se v jeho vztazích k lidem,ke všemu živému, ke společnosti, v postojích, názorech, cílech a zájmech. Celkové chování člověka se vyznačuje určitými vlastnostmi- rysy. Ty mohou být bud pozitivní nebo negativní.

1)     vyjadřuje individuální zvláštnosti člověka

2)     vyjadřuje pohotovost člověka jednat podle určitých etických principů

Někdy označován jako emoční inteligence, znalost vlastních emocí, jejich zvládání, možnost sám sebe motivovat, vnímání emocí ostatních, schopnost mezilidských vztahů, svědomí, systém morální kontroly… Někteří psychologové ji vzhledem k úspěšnosti v životě staví na úroveň obecné inteligence.

S charakterem velice úzce souvisí svědomí, které plní při narušení morálních hodnot člověka funkci alarmu. Pokud ovšem člověk jedná ve shodě se svými morálními zásadami, díky svědomí mu jeho činy přináší uspokojení.

Podle charakteru se člověk rozhoduje mezi různými cíly a zpravidla vybírá ten, který je nejbližší jeho hodnotám. Přesto rozhodnutí není vždy jednoduché, protože se v jedinci vyskytne tzv. vnitřní konflikt. Jedinec může váhat mezi dvěma pozitivními cíly, dvěma negativními cíli nebo pozitivním a negativním cílem.

-je ovlivňován, není vrozený,je dědičný
-daný výchovou, prostředím, sebevýchovou
-projevuje se hlavně: v cílech, které si člověk klade
v prostředcích, které používá k dosažení cíle
-dá se rozpoznat ve zlomových situacích (babička upadne- pomůže x nepomůže)
-je naprosto individuální (neexistují 2 lidé se stejným charakterem)
-je proměnlivý s věkem, prostředím
-souhrn kladných i záporných vlastností
-je jádrem osobnosti
-řídící složka osobnosti
-druhy charakterových rysů: hlavně vztah člověka k něčemu

Rysy charakteru

Vztahy, postoje

Pozitivní projevy

Negativní projevy

K druhým lidem

Kladný vztah (afiliance)

Družnost

Ohleduplnost

Radost z úspěchů druhých

Tolerance

Soudružnost

Záporný vztah ( hostilita)

Uzavřenost

Bezohlednost

Závist

Nesnášenlivost

Pomlouvání

K práci

Pracovitost

Odpovědnost

Vytrvalost

Lenost

Neodpovědnost

Odbíhání od úkolů

Citové vztahy

 Láska k partnerovi, rodičům, přátelům, zemi

Nenávist, pesimismus, nerudnost, útočnost

Postoje k zátěžím

Odolnost, statečnost, překonávání překážek

Nízká odolnost, zbabělost, podléhání stresům

 

Postoj k vlastní osobě

Sebedůvěra, zdravé sebevědomí, objektivní sebehodnocení

Nedůvěra k vlastní schopnosti, sebepodceňování, pocit méněcennosti

 

Motivy a postoje

Motivy a postoje jsou pohnutkami k jednání osobnosti. Do této skupiny je zahrnut celek vědomých a nevědomých faktorů, které psychicky ovlivňují člověka tak, že na jejich základě uskutečňuje své chování a činy. Motivace může být vzbuzena vnitřními podněty - impulsy (tím je například žízeň nebo ctižádost) nebo vnějšími podněty - incentivy, ty vycházejí z vnějšího prostředí (například zkouška).

Postoje člověka k nemoci mohou být:

1. Normální: realistické, přiměřené skutečnému zdravotnímu stavu.

2. Bagatelizující: příliš optimistické (až heroické), potlačující silou vůle utrpení.

3. Repudiační: popírající nemoc, disimulující.

4. Hypochondrické (nozofobní): přehnaný strach z nemoci a přehánění její nebezpečnosti.

5. Nozofilní až účelové: vyžívající se ve výhodách daných nemocí. Tyto postoje se projevují agravací a simulací.

Každý postoj má přitom svou složku racionální emoční a konativní.

Volní procesy

O některých lidech se říká, že mají pevnou vůli. Takoví lidé se vyznačují především tím že mají jasný cíl (v životě, v práci, ve sportu) a snaží se ho dosáhnout i za cenu zvýšeného úsilí a překonávání překážek. Slovo vůle označuje soubor psychických procesů a vlastností, které vedou k dosažení cílů, zvláště v situacích, kdy je třeba překonávat překážky.S pojmem vůle se pojí takové vlastnosti jako je rozhodnost, cílevědomost, iniciativa, trpělivost, vytrvalost,… .

Člověk na rozdíl od zvířat si dokáže vytknout cíle a dosáhnout jej. 

Úzce souvisí s motivací a emocemi. Označuje psychické procesy a vlastnosti, které zajišťují řízení činnosti a dosahování cílů (zvláště v situacích, kdy je potřeba rozhodovat mezi několika možnostmi a překonávat překážky). Člověk si dokáže vědomě vytyčovat cíle a uskutečňovat je (základní znak odlišující člověka od zvířat). Poznávací procesy člověk využívá k poznání cíle, jeho ujasnění a naplánování cesty. K rozhodování a vytrvání potřebuje motivaci a vůli.

Volní jednání - charakteristika:

  1. Uvědomění si vnějšího požadavku a vnitřního motivu - v rámci přípravné fáze.
  2. Volba cíle a rozhodování (většinou s řešením konfliktů), též shromažďování informací a vytváření modelů řešení.
  3. Vlastní vykonávání - zde má podstatný význam kontrola průběhu a dílčích výsledků

Volní jednání je spjato s řečí (vnější i vnitřní).

Průběh volního jednání

Volní jednání se může uskutečňovat v jednodušších nebo složitějších formách.

Jednodušší forma volního jednání se uplatňuje tam, kde je jasný cíl ( který si možná jedinec sám nevybral) a jedinec si to dobře uvědomuje. (je třeba zvládnout určité učivo, musím se je naučit) 

Složitější forma volního jednání má několik stádií:

Prvním stádiem je vytyčení cíle.tady není jasný a předem daný cíl, je třeba ho hledat.

Druhým stádiem je posuzování motivů, a to jak motivů, které přicházejí zvenčí (od rodičů,přátel, společnosti) tak i motivů vnitřních (proč to chci, co to přinese mě).

Třetím stádiem je rozhodnutí. Jestliže jsme vybírali mezi několika cíli a zhotovily motivy, je třeba se s konečnou platností pro jeden cíl rozhodnout.

Čtvrtým stádiem je uskutečnění dosažení cíle. V tomto stádiu má velký význam důsledná kontrola činnosti a překonávání překážek. To znamená vidět rozebrat a posoudit správné a nesprávné kroky a včas provést korekci.

Kontrola činnosti je důležitá na celé cestě k cíli ž do jeho dosažení a dokonce i po jeho dosažení.

Cvičení vůle

Vůli je možno cvičit. Je to úkol dlouhodobý, vyžaduje trpělivost. Je důležité co možná nejdříve zaujmout postoj chci.

 

HODNOTOVÁ ORIENTACE

Viz učebnice Psychologie

-  posuzování podnětů z hlediska motivů - to co je pro člověka
nejdůležitějšími řadí na první místo.aby byl spokojený.
(zdraví, láska...)

-  během života se to do určité míry mění

 

Faktory, které nejvíce ovlivňují pracovní výkon sestry:

-  pracovní zatížení

-  náročná odborná činnost vyžadující plné soustředění

-  kontakt s mnoha lidmi způsobující psychickou i fyzickou zátěž

Týrání

O týrání

Podle odborných odhadů je v České republice týráno až čtyřicet tisíc dětí. V naprosté většině případů však není odhaleno a trvá po celé dětství dítěte, které obvykle není schopno samo se dovolat pomoci. Kolem padesáti dětí ročně u nás na následky týrání a špatného zacházení umírá. Smrtelnými následky jsou nejvíce ohroženy děti kojeneckého a batolecího věku, a to vzhledem ke své zvýšené zranitelnosti a naprosté bezbrannosti. Týrané děti často vůbec nechodí ven ani nenavštěvují žádná kolektivní zařízení. Většinou unikají i lékařskému dohledu. Zdraví a život týraného dítěte tak závisí na všímavosti okolí a včasném oznámení skutečností, které týrání nasvědčují. Nyní to již není jen povinnost morální, ale i právní, s možností trestního postihu za její zanedbání.

V širším slova smyslu je za týrání považováno i hrubé zanedbání péče o dítě, pohlavní zneužívání, rozvodová traumata a rovněž tzv. systémové týrání (týrání systémem, vytvořeným na ochranu dětí -  nevhodnými přístupy a špatným rozhodováním).

 "Týrání" z hlediska trestního zákona

Za "týrání" ve smyslu trestního zákona se považuje zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které postižená osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří. Skutečnost, že nemluvně pociťuje jednání pachatele jako těžké příkoří, lze vyvodit např. z jeho nářku a úlekových reakcí. Trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání; není nutné, aby šlo o jednání soustavné ani aby vznikly následky na zdraví.

V praxi se nejčastěji vyskytuje týrání fyzické, spojené prakticky vždy  s týráním psychickým, přinejmenším ve smyslu obav z dalšího týrání. Není však vyloučeno ani týrání pouze psychické - zavírání do temné místnosti, deptání dítěte výhrůžkami, nadávkami, vzbuzováním strachu, výsměchem apod.

 Skutkové podstaty trestných činů týrání

Trestní zákon rozlišuje následující dvě skutkové podstaty týkající se týrání:

§ 215

Týrání svěřené osoby

(1)   Kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.

(2)   Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán,

a)      spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 zvlášť surovým způsobem nebo na více

      osobách, nebo

b)      pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu. 

§ 215a

Týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě:

(1) Kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící ve společně obývaném bytě nebo domě, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta.

(3)   Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán,

a)      spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 zvlášť surovým způsobem nebo na více

      osobách, nebo

b)      pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu.

Formy týrání

Nejčastější formou týrání je surové bití rukama, pěstí, opaskem, prutem, gumovou hadicí a jinými předměty, kopání, mlácení hlavou o zeď, trhání vlasů, pálení cigaretou, popálení o rozpálená kamna či jiný spotřebič, opaření, svazování, topení, dušení, prudké třesení s malým dítětem, házení s ním do postýlky či po místnosti a odpírání stravy. Za týrání se považuje i opomenutí osobní péče, k níž byl pachatel povinen, jestliže svěřená osoba nebyla vzhledem ke svému věku schopna sama se o sebe postarat - např. zanedbání hygieny dítěte s následkem těžkých opruzenin, neposkytování dostatečné a přiměřené stravy apod. 

 

Zneužívání

Pohlavní zneužívání je v terminologii trestního práva : trestný čin, jehož skutková podstata spočívá ve vykonání soulože s osobou ve věku pod stanovenou hranicí nebo v jiném způsobu pohlavního zneužití takové osoby.

Stejně různý pohled je na to, co se rozumí sexuálním zneužíváním resp. často užívaným pojmem pohlavní zneužívání. Pojem sexuální zneužívání je daleko širší a výstižnější pro zachycení celé škály forem působení. Pohlavní zneužívání by tedy šlo chápat jako zneužívání pouze přes pohlavní orgány (jejich osahávání, dotýkání rukou, tělem, rty, jazykem, genitály apod.) až po samotný pohlavní styk. Sexuální zneužívání však v sobě postihuje i takové formy jednání, jako je zpřístupnění pornografické literatury, verbální projevy, fotografování atd.

Značnou část těchto deliktů lze označit za „dětské hry“, kdy dochází k sexuálnímu poznávání a zvídavosti. Rovněž je poměrně vysoká četnost případů, kdy se partneři pohybují kolem hranice 15 let věku, resp. kdy jeden z nich je starší a druhý mladší a kdy se již pravidelně pohlavně stýkají.

Složení pachatelů těchto trestných činů je zajímavé, neboť přežívá názor, že pohlavního zneužívání se dopouštějí v zásadě pedofilové. Skutečnost je taková, že podle domácích a zahraničních výzkumů se pohlavního zneužívání v rozmezí 60-80 % dopouští osoby z nejbližšího okolí dítěte - otec, otčím, druh matky, ale i matky, prarodiče a další osoby v pokolení přímém a dále osoby bezprostředně známé poškozenému dítěti. Podle sexuologických průzkumů “praví” pedofilové nepreferují pohlavní styk, pouze se uspokojují s osaháváním a následky nebývají závažného fyzického charakteru, spíše by mohlo dojít k psychosexuálnímu narušení dalšího vývoje dítěte

Známé kauzy

Zejména v Evropě a Severní Americe na přelomu 20. a 21. století byly případy obvinění z pohlavního zneužívání dětí nebo mladistvých mohutně a často i soustavně po dobu několika let medializovány. Nejznámější je vlna obvinění katolických duchovních v USA a proces se zpěvákem Michaelem Jacksonem, který byl na konci dramatického soudního procesu zproštěn viny. V České republice vzbuzoval velký mediální zájem případ sochaře Pavla Opočenského, katarského prince Sáního nebo sbormistra Bohumila Kulínského (dosud neuzavřený). Mimořádnému zájmu médií se však často dostává i obviněním a odsouzením lidí, kteří nejsou obecně známí. Výsledek trestního stíhání bývá v případech známých osobností velmi špatně odhadnutelný, protože definice skutkové podstaty je velmi vágní (nejde-li přímo o soulož), a přímé objektivní dokazování skutkového děje většinou není možné. Často tak bývá výsledek soudního řízení dáván do spojitosti především s kvalitami advokáta nebo státního žalobce.

Domácí násilí

Domácí násilí  je: fyzické,psychické anebo sexuální násilí mezi blízkými osobami,ke kterému dochází opakovaně v jejich soukromí a tím skrytě  mimo kontrolu veřejnosti,intenzita násilných  incidentů se stupňuje a vede ke ztrátě schopností včas tyto incidenty zastavit a efektivně vyřešit narušený vztah.

Klíčové znaky domácího násilí:

1- Opakování a dlouhodobost-z jednoho útoku jakéhokoli charakteru,ještě nelze určit,zda jde o domácí násilí.Může to však být jeho začátek.

2- Eskalace-od urážek se stupňuje k psychickému snižování lidské důstojnosti až k fyzickým útokům a závažným trestným činům ohrožujícím zdraví a život.

3-  Jasné a nezpochybnitelné rozdělení rolí osoby ohrožené a osoby násilné-domácí násilí nejsou vzájemná napadání,hádky ,rvačky,spory,kde se role osoby násilné a osoby ohrožené střídají.

4- Neveřejnost-probíhá zpravidla za zavřenými dveřmi bytu či domu,stranou společenské kontroly.

Aby skutek byl domácím násilím, musí být naplněny všechny čtyři znaky!

Projevy domácího násilí:

psychické násilí
o zastrašování – zlé pohledy, výhružná gesta, předvádění zbraní, ničení věcí, ubližování jiným v přítomnosti ohrožené osoby
o zvýšená kontrola všeho, co ohrožená osoba dělá – kam jde, s kým mluví, co říká, kdy se vrátí, omezování samostatnosti a rozhodování o sobě
o kritizování a ponižování – nadávky, zesměšňování, snižování schopností, zpochybňování duševního zdraví, zlehčování obav, přehlížení přání a potřeb
o vyhrožování a vydírání – nucení k poslušnosti, vyhrožování bitím, přerušením kontaktů, sebevraždou, vydírání přes děti, vnoučata, vyvolávání pocitů viny
fyzické násilí – facky, rány pěstí, kopání, tlučení hlavou (např. o stěnu, topení), rdoušení, tahání za vlasy, bití nějakým předmětem apod.
sociální násilí – izolace od příbuzných a přátel – zákaz přijímat návštěvy, svým chováním odrazovat návštěvníka od dalších návštěv, zákaz telefonovat, dívat se na TV, doprovázení např. k lékaři, na úřady
ekonomické zneužívání – zamezení přístupu k financím (i vlastním), vydírání, vynucování přepsání bytu, nemovitosti
sexuální násilí
kombinace

Rizikové faktory doprovázející vznik domácího násilí mezi blízkými osobami:
• vynucená sociální izolace
• finanční závislost na partnerovi
• péče o děti v rámci mateřské a rodičovské dovolené
• zdravotní postižení a omezení
• vyšší věk a bezmocnost seniorů
• přechod z aktivní zaměstnanosti do starobního či jiného důchodu
• nezvládnuté rodičovství a výchova dětí
• závislosti násilné osoby¨

A nakonec jde o život .DN může končit tím ,když blízká osoba:

-požaduje naprostou kontrolu nad vším co děláte

-vzbuzuje ve vás obavy o život

-opakovaně vám ubližuje

-vyhrožuje zmrzačením ,nebo zabitím

Pomoc

-policie ČR

-záchranka

-azylová zařízení v místě

-ROSA-centrum pro týrané a osamělé ženy

-Bílý kruh bezpečí-poradna pro oběti trestných činů

 

8.Prenatální a novorozenecké období

Sociální vnímání a empatie v péči o zdravé a postižené dítě.

 

Psychika dítěte se vytváří už před narozením v období těhotenství. Pro vývoj dítěte má velký vliv způsob života těhotné ženy. Plod reaguje na citové stavy matky : stres, bolest, úzkost, radost. Objevuje se pohybová aktivita plodu a tepová frekvence. Při citových výkyvech plod reaguje nadměrnými pohyby. Podněty k plodu pronikají břišní stěnou.

Vývoj plodu v těhotenství :
1. měsíc : tluče srdce, vytváří se obličej a končetiny
2. měsíc : koncem měsíce je délka plodu asi 4cm, hmotnost 5g
3. měsíc : skoro dokončen vývoj orgánů, je možno zachytit obraz plodu a činnost srdce ultrazvukem
4. měsíc : plod se pohybuje, jeho tep je dvakrát rychlejší než tep matky
5. měsíc : plod reaguje na zvuky, pije plodovou vodu
6. měsíc : plod slyší, rostou mu vlásky
7. měsíc : hmotnost plodu asi 1000 – 1500g (při předčasném porodu je šance na přežití)
8. měsíc : plod si cucá prstíky, reaguje na vlivy ze strany matky (zřetelně kope)
9. měsíc : plod plně vnímá podněty ze strany matky, vyvinut hmat i sluch, je připraven na porod

Prenatální období

Prenatální období začíná početím a končí narozením dítěte, trvá devět kalendářních měsíců (deset lunárních měsíců).Dokonalejší vyšetřovací metody v posledních letech přinesly nové poznatky o chování plodu, o jeho reakcích  na nejrůznější podněty. Bylo zjištěno, že plod je brzy aktivní, pohybuje hlavičkou, trupem, rukama, je naznačeno uchopování i sací pohyby, otvírání a zavírání úst, změna výrazu ve tváři.Lze pozorovat reagování plodu na tlukot matčina srdce,na zvukové i tlakové podněty.Reaguje i na změnu polohy matky,ale i na její náladu, na stres,na bolest,na světlo, na zvuky, na životosprávu matky,plánované či neplánované těhotenství..…

Plod ovlivňuje i dobu porodu a aktivně při něm pomáhá.Již v průběhu těhotenství se projevují individuální rozdíly v chování nenarozeného dítěte, některé je klidné, některé je velmi pohyblivé. Vývoj plodu je do značné míry závislý na zdravotním stavu matky, na její výživě, nepříznivě je ovlivňován nevhodnými návyky jako je kouření,alkohol, léky, drogy.

Dítě se ale rodí různě zralým, různě odpovědným rodičům, ne vždy do příznivé sociální situace.Někdy není očekáváno s radostí,těhotenství je nechtěné, rodiče se v průběhu těhotenství postupně vyrovnávají s novou situací.Při krajně nepříznivém vztahu rodičů k očekávanému a narozenému dítěti bývá životní cesta takového dítěte obtížná, provázená řadou výchovných i dalších komplikací.Právě v nejútlejším věku života je odepření lásky dítěti vždy těžkým prohřeškem proti jeho potřebám a právům.

Dítě již od nejútlejšího věku lásku rodičů potřebuje, nezbytně i pro jeho dobrý rozvoj .Pokud po narození z nejrůznějších důvodů nejsou vhodné podmínky pro výchovu dítěte v rodině,bývá umístěno v kojeneckém ústavu.Je v zájmu všech.aby bylo dítě co v nejkratší době umístěno v náhradní rodině,pěstounské péči, případně v adoptivní rodině.    

Perinatální období

Jako perinatální období se označuje doba těsně před porodem, porod samotný a doba těsně po porodu

Krátké období v průběhu porodu nazýváme obdobím perinatálním.Matka prožívá období porodu emočně velmi intenzivně, je zvýšeně citlivá ke všemu, co se kolem děje.Je proto nutné při péči o rodičku postupovat a jednat velice klidně a taktně.V poslední době je možno sdílet porod o otcem dítěte.Přítomnost partnera v průběhu porodu vytváří rodičce větší pocit bezpečí a jistoty,uklidňuje jí a posiluje se vzájemný  a citový vztah obou partnerů.Plod je v tomto období hodně zranitelný,hlavně CNS.Dokončí-li se porod tím, že se novorozenec pokládá na břicho  matky umožní se mu pohyb směrem k prsu a první přisátí, dochází k velmi silnému emočnímu zážitky matky.

Shrnutí

-v průběhu těhotenství si matka vytváří k nenarozenému dítěti intenzivní citový vztah,manželé se připravují na příchod dítěte

-porod je silným emočním zážitkem pro oba rodiče

-v prvních hodinách po porodu dochází k navázání silného emočního vztahu mezi matkou a novorozencem  

Novorozenecké období

Prvních 6 týdnů života.

Obecně

Hlava - může mít neobvyklý tvar, který je způsoben tlakem při porodu. Během 2 týdnů se upraví. V horní části hlavy je měkké místo - fontanela, kde se lebeční kosti dosud nespojily,stane se tak až asi v 18ti měsících. Fontanela sa při běžné péči o novorozence nemůže poškodit.

Oči - všechny děti je mají po narození šedomodré. Skutečná barva očí se ukáže až kolem půl roku dítěte. Po porodu má dítě napuchlá víčka,opět je to způsobeno porodním tlakem. V prvních měsících může dítě šilhat. Je to běžné. Novorozenec nemá vyzrálou koordinaci okohybných svalů.

Ruce - nehty na rukou jsou po porodu dlouhé, můžete je opatrně ostříhat, když spí. Ne však příliš a pozor na záděry, aby nedošlo k zanícení a následně k infekci. Po většinu času má ale ruce pevně sevřené v pěst. Když mu nabídnete prst, pevně jej sevře. Pokud se lekne, prsty roztáhne.

Nohy - nožičky vypadají často do "O", jak byly stočeny v děloze

Genitálie - mohou se Vám zdát veliké. U holčiček můžete někdy sledovat výtok z pochvy - brzy zmizí, je to způsobeno matčinými hormony. U chlapečků jsou často varlata sestouplá pouze do úrovně třísla.

Kůže - skvrny, vyrážka - na těle, na hlavičce ..., drobná bílá krupička především na nose - jsou v prvních týdnech běžné, zmizí samy od sebe. Suchá kůže především na ručičkách a nožičkách - trvá nakolik týdnů - promastěte dětským olejíčkem, slunečnicovým olejem. Mateřská znaménka - červené barvy - často na víčkách, na čele, v týle - zmizí také samo asi do jednoho roku. Nažloutlá kůže novorozenců v prvních dnech po porodu je projevem novorozenecké žloutenky, která obvykle sama zmizí během 1 týdne.

Spánek - představuje asi 90% času. Novorozenec se budí pouze když má hlad, po najezení znovu usne. Spí na zádíčkách, hlavičku na stranu, sevřené pěstičky, ruce pokrčené k hlavičce.

Váha - první dny po porodu dítě ubývá na váze. Průměrně 3300-3500g.,Délka 50cm

Stolice - po narození - tmavá, lepkavá - smolka, jakmile začnete dítě kojit je barvy oranžovožluté - připomíná míchaná vajíčka, kousky sraženého mléka, je vodnatější.

Moč - novorozenec močí velmi často - moč je téměř bezbarvá.

Dýchání - ve srovnáním s dospělým dýchá novorozenec rychleji – až 60x za minutu, srdeční puls - 140 tepů za minutu.

Po porodu se doporučuje pobyt matky s dítětem v jednom pokoji-tzn.systém roaming in, tak že matka může kdykoliv reagovat na chování dítěte,nakrmit ho,pečovat o ně.Těsný kontakt matky s dítětem co nejdříve po porodu má opět velký význam pro další formování jejich vzájemného emočního vztahu, který se začal utvářet již před porodem.Matka dotykem intenzivně vnímá novorozence, usmívá se,mluví na něj,hladí ho,snaží se setkat s jeho pohledem,učí se rozumět jeho reakcím,brzy rozeznává,kdy je dítě unaveno a dopřává mu klid..

Zdravý donošený novorozenec má vyvinuty základní vrozené reflexy (hledací,sací,polykací,vyměšovací,obranné,polohové,úchopové), které mu umožňují vyrovnat se s novým prostředím, ale jinak je plně odkázán na péči jiných osob.Je schopen se velmi rychle učit i prosazovat se pláčem,křikem při nepříjemných prožitcích.Dovede se ztišit při uspokojování potřeb nebo při příjemných prožitcích,kterými mohou být pohlazení,pochování,vlídný hlas apod.

V novorozeneckém období je velmi důležité, aby rodiče vzájemně sladili své chování s chováním dítěte (při přebalování, koupání, krmení i při hře s ním) tzn., aby se naučili rozumět projevům libosti i nelibosti dítěte i jeho biorytmu. Vzájemná souhra mezi chováním novorozence a odpovídající reakcí pečující osoby je základem zkušeností dítěte se světem a je nezbytná pro dobrou socializaci dítěte v dalších životních obdobích.

Zdravotnický asistent již v porodnici vede matku k častému kontaktu s dítětem,pobízí ji,aby se ho dotýkala,hrála  si s ním,mluvila na ně. Rovněž podpora kojení má z psychologického hlediska velký význam.

Pro otce dítěte je velmi důležité,aby se také co nejdříve setkal s novorozeným dítětem,pokud nebyl již přítomen porodu.Je důležité,aby měl možnost se dítěte dotýkat,pochovat je.Po návratu matku z porodnice je důležité umožnit otci,aby dítě pomáhal koupat,přebalovat atd… Podpoří-li matka takovým vhodným způsobem zájem otce o dítě, pomáhá tím vytvářet otcův kladný vztah k dětem i v pozdějším věku.

Novorozenec se v průběhu prvního měsíce života učí,rozvíjí se rychle,je-li stimulován okolím.Především se rozvíjí sluchové vnímání dítěte reaguje na hluk,brzy rozeznává hlas matky nebo pečující osoby.Zrakové vnímání se rozvíjí postupně,ve dvou týdnech se novorozenec krátce dívá na předmět ,který má v zorném poli,zachytí krátce oči matky, postupně se vytváří vzájemný oční kontakt.Pohyby novorozence jsou neuspořádané,přerušované,impulzivní.Křik  novorozence po narození je reflexní,ale v průběhu prvního měsíce věku dítěte již matka většinou rozliší křik z hladu od křiku při bolesti  .Novorozenec většinu času spí,chvíle bdění jsou krátké,dítě se budí především k jídlu,případně cítí-li se nepohodlí.

Období prvního úsměvu přichází obvykle mezi šestým až osmým týdnem věku dítěte.

 Péče o postižené dítě

Vrozené vady

Situace je pro rodiče velmi těžká a přináší jim otřes,duševní krizi..Nejprve šok,kdy rodič není schopen uvěřit, že se něco takového mohlo stát.Následuje reaktivní fáze,pláč,zklamání,pocit viny,hledání viníka,případně agrese vůči sobě či ostatním.Po tomto období přichází adaptační fáze,kdy se rodiče začínají ptát na podrobnosti,co a jak mají dělat.Je třeba jim umožnit aby o situaci hovořili,poskytnout jim pravdivé,srozumitelné údaje,informace o léčbě a výchově dítěte,potřebují pravidelnou pomoc odborníků.Na pomoc s postiženými dětmi jsou zřízená speciální pedagogická centra(pro děti´s vadami zraku,sluchu,řeči,pro tělesně postižené a pro mentálně postižené)Úkolem těchto center je navázat kontakt s rodiči ihned pojištění vady,pomáhat v oblasti sociální(informovat o sociálních dávkách a pomůckách) v oblasti psychologické(pomáhat rodičům vyrovnat se situací,vytvořit si kladný vztah k dítěti,později sledovat psychický vývoj dítěte)v oblasti speciálně pedagogické(pomáhat rozvíjet dovednosti s ohledem na postižení)Ponechat rodičům  iniciativu v práci s dítětem,naučit je s dítětem pracovat,naučit je rozumět odlišnostem dítěte vzhledem k typu postižení.

Vrozená sluchová vada

Vrozená  sluchová vada težšího stupně je závažnou překážkou přiměřeném vývoji dítěte.Důležitá je včasná diagnoszika.Dětští lékaři provádějí orientační vyšetření sluchu u všech kojenců nejpozději  do šesti měsíců věku.

Vrozené  vady zraku

Závažnější vrozené vady zraku ztěžují psychický rozvoj dítěte,protože chybí zrakové podněty,nezbytné pro dobrý psychomotorický rozvoj dítěte.Důležitá je včasní diagnoza,využití kompenzačních pomůcek,vedení rodiny a dítěte ve speciálním pedagogickém centru.Rodiče je třeba co nejdříve naučit je vhodným metodám,které pomohou rozvoji psychiky a hybnosti ítěte a poučit o vhodném zacházení se zrakově postiženým dítětem. 

 

Dětská neobratnost

I malá neobratnost se stává zdrojem problémů a potíží pro dítě i pro jeho rodinu.Neobratné dítě se učí většině pohybových dovedností později.

Těžší poruchy hybnosti

Je náročná pro rodiče i pro dítě,vyžaduje intenzivní rehabilitaci,vyrovnávání s defektním vzhledem dítěte.Nekdy není možné zvládnout péči v rodině,dítě je v ústavu,rozhodnutí ponecháváme na rodičích.Získané postižení hybnosti je prožíváno velmi intenzivně,často dochází k zoufalosti či k apatii,je nutná podporaširšího okolí,získání nemocného ke spolupráci.Rehabilitace by měla být zajištěna co nejdříve.

Narození mentálně postiženého dítěte je pro rodiče náročnou životní situací,potřebují čas,aby se s novou situací vyrovnali,potřebují podporu širší rodiny.Dítě bude vyžadovat speciální vzdělávání.V nemocnici při ošetřování mentálně retardovaného nemocného dodržujeme obvyklou konvenci,plnění pokynů stále kontrolujeme.Dbáme,aby i s postiženým nemocným bylo zacházeno s úctou.

 

 9. Kojenecké a batolecí období – neuropsychický vývoj a vytváření správných návyků pro další období.

Zaměstnávání dětí zdravých a postižených.

 

Vývoj každého jedince je zcela individuální, závislý na řadě vnějších i vnitřních vlivů.

Ontogenetická psychologie se zabývá studiem změn ke kterým dochází v průběhu života

Základní dělení -

  • evoluční (dětství, dospívání...)
    • organismus se vyvíjí, dotváří se
  • vrcholová rovina (dospělost, stabilita...)
    • poznávací procesy zůstávají zachovány v nezměněné podobě
  • involuční (stárnutí, stáří)
    • jednotlivé poznávací procesy se zhoršují
    • nastávají degenerativní změny

Kojenecké období

Toto období navazuje na období novorozence a trvá od 1 měsíce až do 1roku.

Typický je prudký růst a zvyšování hmotnosti až o trojnásobek.Během 1.roku začíná osifikace kostí která je ukončena kolem 6roku. -Dochází jak k psychickému tak i fyzickému vývoji

Od 2 měsíce se začínají vytvářet podmíněné spoje(tj základy pro podmíněné reflexy ,od kojeneckého období si začínáme vytvářet citové a sociální vztahy.

klíčová období-3,6,9,12 měsíc - mezníky kdy má dítě něco umět

                       -jsou to kritické fáze - největší připravenost pro něco (např. pohyb)

Když z nějakého důvodu dojde k promeškání klíčového období, může být psychomotorický vývoj opožděn, ale nemusí to být ve všech oblastech

 

Potřeby kojence- biologické- od 3měsíce dochází ke střídání fází -2 spánku a 3 bdění á 3hodiny

                                                 -kojení

                                                 -čistota,teplo,ochrana před bolestí

                              - psychické –pocit jistoty,bezpečí –matka

                              - sociální-od 6týdne se začíná objevovat úsměv ,už před tím i záporné emoce-pláč

                              - od 6 – 8 měsíce značně začíná rozlišovat matku-drží se jí

                              - vývoj řeči, nejprve brouká,poté první známky řeči

Smysly-zrak-od 3měsíce dokáže sledovat hlavou-otáčí se ,od 4 je plně rozvinuté barevné vidění

                      -od 5měsíce se dokáže převrátit-sleduje věci kolem sebe

              -sluch-kolem 2měsíce hledá odkud zvuk přichází ,4-5měsíc lokalizuje zvuk ,7-9 měsíc vnímá

                        slova ,od 9 pozná intonaci hlasu

              - motorika- hrubá motorika - kefalokaudální (hlava - kauda)

                                                         -jemná motorika-pomocí ruky - proximodistální (rameno - prsty)

                                                             -rozvoj počíná ve 3 měsíci

poloha na bříšku (rozvoj lezení)

      3 měsíc opírá se o lokty

      4 měsíc pohyb ruky natáčení

      6 měsíc opírá se o dlaně (pase koníky)

      6 - 7 měsíc zvedá jednu ruku druhou se opírá

      6 - 7 měsíc houpá se na bříšku (letadlo)

      8 - 9 měsíc první pohyb bez pomoci 

      3 měsíc úchyt za prsty, snaha sednout - hlava padá

 

 

V této době dítě silně vyžaduje přítomnost matky,projevuje prudké citové reakce při jejím odchodu často i při odchodu do jiné místnosti kde ji nevidí.

Často se toto upraví během několika měsíců.

Toto období je z hlediska psychického rozvoje velmi důležité.Citový vztah k matce má velký význam pro vytváření silných citových vztahů v dalším životě dítěte včetně navazování přátelství,milostných vztahů i rodičovských citů.

 

 

Batolecí období

1-3roky ,1-2 mladší batole ,2-3roky starší batole

Základní charakteristika- dochází k výraznému rozvoji

                                     -stává se samostatnějším aktivním subjektem vědomý si své vlastní existence

                                       a svých možností

                                      -charakteristickým znakem je osamostatňování a uvolňování různých vazeb

                                       spojené s expanzí do širšího světa

Období emancipace –období autonomie

  • základní potřeby
    • spánek a bdění - to se prodlužuje
      • spánek denně 2-3 hodiny, v noci 12 hodin
      • bdění 6 hodin
    • strava
      • 13-15 měsíc začíná samo pít z hrnku
      • kolem 1 roku začíná jíst rukou
      • 16-18 měsíc začíná samo jíst
    • hygiena
      • od 19 - 21 měsíců začíná ovládat svěrače - hlásí samo potřebu
      • starší batole 2-3 roky - má vše "volní" pod kontrolou
      • končí pomočování v noci - tolerance do 6 let
      • vytváří si hygienické návyky - čištění zubů, mytí rukou
    • citový vývoj
      • mladší batole - sebeuvědomování
      • starší batole - 14 měsíců - období vzdoru
      • starší batolata jsou důvěřivější (půjdou i s cizím člověkem)
  • u mladších batolat paralelní hra - staví si svoje stavby
  • u starších batolat trojkontakt - spolupracují, pomáhají si

pro obě skupiny platí velká potřeba dostatečné míry lásky a bezpečí rodině (nosí si vlastní hračky, potřebuje cítit známou vůni...)

 

Rozvoj poznávacích procesů

·         zrak

    • ve 2 roce dominantní vnímání - rozlišování tvarů (poznává vlastní obraz v zrcadle)
    • mladší - orientují se prostoru - předměty vnímají jako celek
    • starší - vnímají detaily (např. knoflíky)
  • vnímání tvarů a barev
    • starší je schopno rozlišit barvy na základě podobnosti (červené jako jahoda, zelené jako tráva)
    • mladší barvy nerozlišuje
  • základní tvary
    • mladší rozlišuje kostku, kouli, jehlan
    • starší rozlišuje krychli, kvádr, válec, kouli, jehlan
  • orientace v prostoru
    • mladší se orientuje dobře v uzavřeném prostoru kde to zná (doma) - venku ne
    • starší se orientuje i ve vnějším světě dle záchytných bodů, naučené trasy apod...
  • orientace v čase
    • starší se orientuje v čase ... ráno - večer, roční doby
    • nejasné jsou termíny - za hodinu, za chvíli - chápe po obědě po večeři apod...
  • pozornost
    • mladší - začínají se vytvářet základy úmyslné pozornosti (začne se na něco soustředit) - délka pozornosti když je něco zaujme je 19 minut
    • kolem 1 roku je délka pozornosti kolem 10 minut
    • průměrně je délka pozornosti celé batolecí období 20 minut
  • myšlení
    • u mladších batolat probíhá nahlas, přemýšlí co zrovna dělá (myšlenka ve slovech)
    • u starších batolat se objevuje egocentrické myšlení - myslí na sebe - já něco chci (já budu stavět sněhuláka...)
  • řeč
    • kolem 12 měsíců - tvorba slov, užívá 2-3 slova
    • okolo 14 měsíců - umí plnit příkazy (dej auto, kde je haf ...)
    • okolo 18 měsíců se objevuje dětský slovník - poslouchá hovor dospělých - rozumí, vnímá
    • od 20 měsíce tvoří věty (mami dej, mami ham, ...) - rozumí nešlapej do vody (šlápne)
    • kolem 2-3 roku užívá řeč jako dorozumívací prostředek, mluví ve větách, užívá monolog i dialog
  • představivost a fantazie
    • od 14 měsíců objevuje ve hře slovo jako - chápe že jako je jen jako
    • u starších batolat se objevuje personifikace - dávání lidských vlastností neživým věcem
    • pochopení reality až okolo 13 let
  • motorika
    • jemná
      • mladší batole v 18 měsících dokáže na sebe postavit 3 kostky
      • ve 2 letech mají až 6 kostek
      • mají potřebu čmárat - radost z pohybu - široká stopa
    • hrubá - základ chůze - na konci mladšího batolecího věku dochází ke koordinaci pohybu (levá ruka, pravá noha)
    • kolem 20 měsíce nosí předměty
    • u starších batolat je chůze jistá
    • když dítě získá jistotu v chůzi po rovině, má snahu chodit do schodů
    • běh
    • u mladších batolat je spojen s rychlou chůzí
    • u starších batolat se objeví u běhu fáze letu
    • seskoky - nepružné - dopadají s pevnými nohami - 20 cm

V období batolete dochází k výraznému rozvoji jak v hrubé, jemné motorice tak k rozvoji psychickému.Řeč se rozvíjí od několika slov k souvislé komunikaci,dochází k uvědomění sebesama, což bývá často doprovázeno obdobím negativizmu a prvního vzdoru.

Ke konci období se batole stává samostatnějším, učí se jíst,oblékat,udržovat osobní čistotu, Stále je ale závislé na matce a je-li od matky odloučeno tak obtížně zvládá situaci.

 

 

Zaměstnávání dětí zdravých a dětí s postižením

 

Obecné zásady:

-          Trpělivost, klid a optimistický výhled do budoucnosti

-          Nešetřit povzbuzováním, pochvalou, ocenit snahu

-          Nedopustit, aby se dítě naučilo něčemu špatně

-          Pokud je to možné spolupracovat s dítětem

-          Krátké a častější učení

-          Využít zájmu dítěte

-          Hodně pohybu

-          Nepřipustit, aby vznikl u dítěte pocit méněcennosti

-          Pracujeme s dítětem, pokud možno za dokonalého soustředění

-          Vyloučit všechny rušivé podněty

-          Výkony dítěte hodnotit spravedlivě

-          Vytvořit ovzduší spolupráce

-          Spolupráce pedagoga, rodiny a event. lékaře

 

Zásady u dětí s postižením

 

Pravidla:

-          Individuální přístup, klidně a uvědomovat si, že některé obtíže budou přes dlouhodobou snahu přetrvávat

-          Chválit za snahu

-          Umožnit jim zážitek z úspěchu, nechat je vyniknout

-          Nápravu, podporu nestačí poskytovat mimo školu

-          K osvojení učiva použít optimální množství pomůcek

-          Respektovat osobní tempo žáka

-          Hodnotit to, co dítě vypracovalo, ne to co se nestihlo

-          Preferovat ústní nebo kreslený projev

-          Při poruchách řeči, dbát na jejich odstranění

-          Zařazovat zábavné formy práce (hry, soutěže)

 

Vzhledem k různým postižením a s ohledem na věk dítěte se vždy snažíme o zvládnutí základních aspektů socializace:

 

  1. Osvojení základních kulturních návyků (oblékání, stolování, slušné chování, prosba)
  2. Užívání předmětů běžné denní potřeby (čištění zubů, mytí rukou)
  3. Osvojení mateřského jazyka a dalších forem komunikace
  4. Osvojení časoprostorové orientace
  5. Osvojení přiměřených sociálních rolí
  6. Vývoj sebekontroly a regulace chování

 

 S tím souvisí : Sebepojetí

představa sebe sama, je zde zdůrazněna poznávací složka ( v rámci hry ukazuje dítě, části svého těla, které zná.

Sebepoznávání

nejstarší psychologická metoda. Je to rozbor vlastních psychických procesů a zážitků. Je to subjektivní pocit, který je ovlivněn náladami.

Sebeuvědomování  od 3 roku věku začínáme o sobě mluvit v 1. osobě j.č.

 

 

10. Předškolní období a význam hry.

Sociální interakce a spolupráce ve skupině.

 

PŘEDŠKOLNÍ VĚK (od 3 do 6 let)

Tělesný a pohybový vývoj

V tomto období se prodlužují nohy, vyvíjejí se velké svalové skupiny, pohybová obratnost se zvyšuje (běhá, šplhá, jezdí na kole, plave, lyžuje). Udržuje rovnováhu. V sebeobsluze je samostatné díky rozvoji jemné motoriky. Na vývoj jemné motoriky má velký vliv kresba, kterou dítě vyjadřuje myšlenky, city, přání, (napodobuje realitu) - vývoj kresby postavy. 0d 4 let se projevuje dominance vedoucí ruky. Zvládá ruční práce, menší domácí práce (úklid hraček, zametají, utírání prachu..), samostatné oblékání, návyky správného jídla apod. 0d 4 let se projevuje dominance vedoucí ruky

Kognitivní vývoj a vývoj myšlení

Dítě je zvídavé, snaží se poznat důvody a souvislosti, častá otázka je „PROČ?" Dobrý pozorovatel, vnímá detaily, pozorované napodobuje (dokáže nakreslit, vybavit si přesnou představu). Myšlení je názorní, intuitivní, prelogické. Pomocí něj si dítě vytváří svůj obraz světa - názor na svět (jak funguje). Co nechápe, doplní fantazií. Mnohdy nerozlišuje mezi realitou a fantazií (konfabulace). Romantismus. Typické znaky myšlení: egocentrismus (úsudky na základě subjektivních preferencí), fenomenismus (fixace na některé podstatné znaky -velryba musí být ryba), prezentismus (vazba na přítomnost), magičnost (dokreslení reality fantazií), absolutismus (poznání má trvalý charakter - děti se hádají, mají-li změnit názor). Úsudky: animismus (neživým věcem dává vlastnosti živých bytostí), arteficialismus (všechno někdo „udělal". Kdo sem dal ty hory?). Dítě začíná chápat proměnu vnějších znaků (je možné změnit podobu, psi mohou vypadat různě), ale nedokáží uvažovat komplexně o více než jednom aspektu situace, nedokáží posuzovat z více hledisek.

Řeč

Dětská řeč se rozvíjí při hře, při různých činnostech, při styku s dětmi a nejvíc při styku s dospělými, kteří si s dítětem povídají,čtou mu,vyprávějí pohádky a trpělivě a laskavě odpovídají na jeho otázky. Dítě si postupně osvojuje pojmy, rozšiřuje svou slovní zásobu. Než si dítě osvojí slovník dospělých, přizpůsobuje si řeč po svém, tvoří z podstatných jmen slovesa, upravuje koncovky rodu a nečekaným způsobem používá předpony: „Au, já jsem si zadveřil ruku! Odskořápkuj mi vajíčko! Sýkorka je maminka a její tatínek je sýkor.“

Věty, používání gramatických pravidel. Někdy ještě patlavost či jiné vady řeči. Zájem o básničky, říkanky, zpěv. Rozvoj řeči pomocí pohádek, vyprávění....

Sociální a emoční vývoj

Hra je dominantní činností. Hrají si rádi s vrstevníky, rozvíjejí námět hry „na něco", v oblibě jsou hry pohybové a konstruktivní (stavebnice, kreslení..). Hra má význam pro kognitivní, sociální i emoční vývoj (hry s pravidly, prohry, role ve hře...). Význam má i stereotypní hra, kdy se opakuje jedna činnost. Vazba na hračky, hračky dětem pomáhají v těžkých situacích. Význam má sledování dětí při hrách. Rozvoj prosociálního chování (pomáhat, půjčit..). Nevhodné chování je řízeno dospělými (odměny a tresty). Heteronomní morálka (přejímání názoru dospělých i na sebe sama). Uvědomování si vlastního pohlaví. Citová vazba na rodiče, při neuspokojení dochází k citové deprivaci. Dítě se učí řídit své emoce. Pocity viny, žárlivost, sklon k vychloubání, majetnické sklony.

Toto období končí nástupem do školy.

Význam hry

Účinným výchovným prostředkem je hra.Patří k přirozeným potřebám všech mláďat,tedy i dítěte.Při hře se rozvíjejí tělesné dovednosti a duševní schopnosti.Je přípravou pro život a na práci.Jak dítě roste,mění se obsah a forma her.Rozlišují se různé druhy her:

1)      jednoduchá manipulace s předměty u nejmenších dětí(dotýkání se zavěšených          hraček,uchopování hraček do ruky,prozkoumávání jejich tvaru kvality,často                      i ústy,házení hraček dolů z postýlky.

2)      hry námětové(na mimiku,na školu,na obchod)

3)      hry konstruktivní(se stavebnicí,s různými materiály,ze kterých je možno něco vytvořit,vyrobit.

4)      pohybové hry s pravidly(na schovávanou,na honičku)

5)      stolní hry(dáma,domino,člověče nezlob se,šachy)

6)      sportovní hry

Učí se vítězit i prohrávat,dodržovat pravidla,zpočátku třeba i pod tlakem skupiny.Hra podporuje rozvoj soustředěné pozornosti,vytrvalosti,sebeovládání,kooperace s druhými a charakteru.Umožňuje relaxaci a odpočinek po náročném studiu či práci.Pohybové hry jsou dobrým doplňkem při sedavém zaměstnání,po vyučování ve škole,po studiu a naopak klidné hry kompenzují nadměrnou pohybovou činnost či fyzickou zátěž u lidí těžce fyzicky pracujícíh.

Hra je činnost se silnou motivací,uspokojuje ty,kteří se jí účastní,děti se v ní učí mnoha novým dovednostem,obratnosti,zručnosti,ale i sociálním kontaktům,pravidlům,vytrvalosti,trpělivosti.

         Hra je spontánní a samoúčelná. Je doprovázená silným emocionálním vzrušením (získává zkušenosti a učí se). Hra má velký význam pro rozvoj řeči, vnímání, představivost, myšlení, paměti a pozornosti.

Hry – tvořivé (hra na školu, lékaře)

-          Pohybové (schovávaná, slepá bába)

-          Didaktické (hádanky, slovní hry, doplňování obrázků)

-          Individuální a skupinové (významný faktor socializace)

 

Sociální interakce

Interakce

-vzájemné působení jedné osoby na druhou

Interakce může být pozitivní a negativní :

Pozitivní: sestra: vlídná,vstřícná - nemocný: trpělivý klidný vděčný---sestra: optimistická pocit uspokojení

Negativní:sestra:netrpělivá,nevstřícná---nemocný:podrážděný,neklidný---sestra:rozladěná, nespokojená

Formy sociální interakce:

Afiliace -vyhledávání přítomností druhých lidí, získání nových poznatků, získání zpětné vazby                   

Sociální srovnávání -člověk ve skupině druhých lidí provádí sociální srovnávání , porovnávání vlastní síly a slabostí, přednosti a nedostatky s ostatními lidmi.

Vyhledávání samoty

-samotu potřebujeme tehdy když chceme v klidu o něčem přemýšlet, řešit problém, vyrovnat se s náročnou situací, bylo-li kontaktu s druhými lidmi v poslední době příliš mnoho

Sociální izolace

-může se stát že se člověk i mezi lidmi cítí sám.Takovou  situaci nazýváme osamění. Osamělý bývá člověk, který opustí známé prostředí a dostává se do cizího prostřed, kde nikoho nezná, nemá vytvořené žádné blízké vazby a nepodařilo se mu navázat žádné nové kontakty tomuto říkáme že se dostal do sociální izolace

Spolupráce ve skupině

-má společný cíl

Kooperace -společná spolupráce, všichni pracují pro všechny na práci všech závisí dobrý výsledek

Koakce - stejnou práci vykonávají všichni najednou, bez vzájemné soutěže

Soutěžení -ve skupině nastává tehdy, chceme-li zvýšit či zkvalitnit výkon jednotlivce ve skupině nebo výkon celé skupiny

Rivalita  -pokud vítězství jde na úkor či poškození druhého

Klima - atmosféra ve skupině

-          klima je souhrn všech znaků, které se podílejí na celkové kvalitě prostředí určité                                                                                                                                 skupiny, organizace, instituce.

Skupinu ovlivňují:

a)Materiální a estetické vlivy

-budova její okolí výzdoba čistota kvalita lůžka

b)Sociální prostředí komunikace a kooperace

-působí na nás přijetí, chování personálu, vstřícnost

c)Hodnotový systém skupiny

jaké je veřejné mínění o skupině, jak je skupina schopna vnímat kritiku společnosti reagovat na ni.¨

 

14. Osobnost, její vlastnosti, potřeby a poruchy.

Poznávání a posuzování osobnosti.

 

OSOBNOST

Osobnost je člověk jako společenská bytost,která plní určitou společenskou roli a má určitou společenskou pozici.

Společenská role: je to společenská funkce osobnosti např. role otce a matky,učitele,žáka,lékaře atd…

Společenská pozice: je to systém společenských vztahů osobnosti.Jsou to vztahy k jiným lidem,k sobě samému.

-osobnost se vyznačuje mnoha vlastnostmi

-osobnost je jedinečná a neopakovatelná 

Psychická struktura osobnosti

  • Psychické vlastnosti osobnosti- relativně trvalé vlastnosti osobnosti, kterými se vyznačuje, ovlivňují prožívání a myšlení, na jejich základě můžeme předpovídat, jak se člověk zachová, jak bude jednat…
  • Rysy osobnosti- psychické vlastnosti člověka, projevují se chováním a jednáním, jsou příznačné pro určitého jedince- těmito vlastnostmi se odlišuje od ostatních

Typ osobnosti

Extroverze – mezilidská interakce, začlenění do společenských vztahů

Přívětivost – kvalita mezilidských vztahů od soucítění k nenávisti

Svědomitost – chování jedince vedoucí k určitému cíli

Emocionální stabilita – stálost citů

Intelekt, kultura a otevřenost – přístupnost k vzdělání a získávání zkušeností

Etapy vývoje osobnosti

Na základě biologie se rozlišuje prenatální období, rané dětství (novorozenec, kojenec, batole), předškolní, mladší školní věk, střední a starší školní věk (puberta, adolescence), dospělost , stáří

Vývoj osobnosti

Teorie je postavena na tom, jakým způsobem člověk dosahuje slasti (neboli na něčem, co Freud pojmenoval Libido).

Orální stádium – (oral=latinsky ústní).
Slasti dosahuje dítě pomocí úst (saní mateřského mléka). Končí růstem zubů (bolest dásní).

Anální stádium – uspokojením je úleva při vyměšování, které dítě může provádět, kdy chce. Končí ve chvíli, kdy se dítě začne ovládat.

Falické stádium – malé děti (4–5 let) začínají zkoumat své pohlavní orgány.
V tomto stadiu se také podvědomě fixují na rodiče opačného pohlaví a rodiče stejného pohlaví berou jako „rivala“ (Oidipův komplex, Elektřin komplex).

Stádium latence – mezistádium (6–11 let), zdánlivá anamnéza sexuálních pudů.

Genitální stadium – (12 let a výše), období, kdy je člověk schopen pohlavního styku

VLASTNOST

Je ta stránka lidské osobnosti,na kterou usuzujeme ze zvláštního,poměrně stálého chování jedince.

Vrozené vlastnosti: za vrozené vlastnosti osobnosti pokládáme ty vlastnosti,které jsou dědičně podmíněny.Týkají se zejména zvláštností vyšší nervové činnosti a tělesného organismu.

Zděděné nebo vrozené zvláštnosti vyšší nervové soustavy se projevují v temperamentových vlastnostech a vlohách (dispozicích).

VLOHY (dispozice)

-jsou to vrozené anatomicko-fyziologické zvláštnosti člověka,na jejichž základě se vyvíjejí schopnosti.(např.předpoklady k vývoji silné nebo štíhlé postavy)

Vrozené vlohy mají tendenci se uplatnit,a tím vedou k aktivizaci člověka.

Získané vlastnosti osobnosti

Jsou to ty vlastnosti,které člověk postupně získává až  v průběhu individuálního vývoje,v důsledku vlastní aktivity,výchovy a sebevýchovy.

Patří k nim zejména schopnosti,zájmy,charakter a vlastnosti psychických procesů a stavů,zejména vůle.

OSOBNOST JAKO PŘEDMĚT POZNÁNÍ

Někdy se poznávání osobnosti omezuje pouze na určitý aspekt určený cílem,pro který chceme osobnost poznat.

Podobné je i poznávání osobnosti pacienta středním zdravotnickým pracovníkem.Vedle žádoucího komplexního poznání osobnosti se do popředí poznání dostávají takové stránky,jako je postoj k nemoci,povaha a intenzita prožívání nemoci.

Při poznávání člověka člověkem v denním styku se uplatňují určité činitele,které si pozorovatel víceméně neuvědomuje,ale mohou výrazně zkreslit objektivní poznávání jiného člověka.

Autoprojekce

Autoprojekcí rozumíme tendenci posuzovat jiného podle sebe,zejména připisovat mu ve zvýšené míře vlastní záporné vlastnosti a nedostatky.

Autoprojekce směřuje k udržení vlastní duševní rovnováhy.

Haló-efekt

Haló-efektem rozumíme tendenci řídit se při posuzování jiného člověka všeobecným dojmem,jaký udělal na posuzovatele.

Jestliže je všeobecný dojem příznivý,má posuzovatel tendenci hodnotit kladně a naopak.

Metody poznávání osobnosti

-osobnostní psychodiagnostické dotazníky,dotazníky postojů,zájmové dotazníky…

Každý jsme jiný. Naše povahy se liší. Někdo je klidný, jiný výbušný. Někdo málomluvný, někdo k neumlčení. Kombinace povahových rysů jsou nekonečné a nenajdete dva úplně stejné lidi. Těžko proto stanovit, jaké chování je „normální“. Nápadně odlišný člověk ale většinou zaujme. Nejde ani tak o charakter povahového rysu, jako o intenzitu jeho vyjádření.

Například většina lidí má ráda pořádek, každý dle svého zvyku, podle výchovy, prostředí. Pokud ale někdo myje okna třikrát do týdne, luxuje každý den dvakrát a knížky v knihovně zarovnává s úhloměrem a vodováhou, není něco v pořádku. Je-li chování člověka v některém směru výrazně odlišné, jedná se o poruchu osobnosti.

Proč vzniká?

Porucha osobnosti je dlouhodobý stav. Odlišnost se začne projevovat již v dětství a přetrvává po celý život. Co se může měnit, je míra projevů. Na vývoji se podílí jak dědičné, tak získané vlivy. Něco ze svého budoucího charakteru dítě získává po svých rodičích. Dále hraje úlohu výchova, školní prostředí, kamarádi, četba, rádio i televize.

Typy osobností

Jedním z typů poruchy chování je paranoidní osobnost. Takový člověk je podezřívavý, vše si vztahuje jako útok na sebe. Zcela neutrální výrok vezme jako smrtelnou urážku, kterou vám nikdy nezapomene. Cítí zášť vůči svým domnělým nepřátelům. Cítí se dotčen, podveden, nedoceněn, hledá za chováním lidí kolem sebe spiknutí.

V dětství plaší a nepraktičtí, v dospělosti záhadní a podivní. Takoví jsou lidé se schizoidní osobností. Nedokáží vyjadřovat své city, reagují chladně, žijí ve svém vlastním světě, mimo okolní realitu. Jejich vztahy s ostatními lidmi jsou omezené, nedokáží se radovat. Na druhou stranu dokáží myslet netradičně, vidí souvislosti tam, kde jiní ne. Často se uplatní v teoretických vědních oborech. Vypadají přesně tak, jak si představujeme „šíleného vědce“.

Lidé s antisociální osobností naprosto ignorují jakékoliv společenské normy. Nezajímají je city a potřeby druhých. Necítí nikdy vinu, ze svých potíží obviňují ostatní. Jsou agresivní, lžou, kradou, dopouštějí se násilí. V dospělosti páchají trestné činy, případný trest jejich postoj k životu nezmění.

Emočně nestálé osobnosti často podléhají svým náladám, které se rychle mění. Jednají impulzivně, bez rozmyšlení, bez ohledů na následky. Neplánují si do budoucna. Jejich zájmy jsou nejasné, nevyhraněné, prožívají krátkodobé intenzivní citové vztahy. Snadno se rozčílí a chovají se agresivně pod vlivem náhlého výbuchu zlosti.

 Hysterická osobnost se vyznačuje nadměrným vyjadřováním svých nálad, citů, emocí. Ty jsou velmi nestálé. Nejčastěji se jedná o ženy. Jsou výrazně soustředěny na svou vlastní osobu, líčí své vlastní prožitky a chtějí být oceněny ostatními. City ostatních je ale nezajímají. Vymýšlí si různé historky, pomlouvají, vyčítají, píší anonymy, rozvracejí manželství svoje i druhých.

Člověk s anankastickou osobností je nerozhodný, nejistý, mnohdy perfekcionistický, zabývá se nepodstatnými věcmi. Dělá si dlouhodobé plány, které odmítá měnit. Zabývá se nicotnými detaily, aniž by byl schopen pochopit širší souvislosti.

Velmi málo oblíbení bývají lidé s narcistickou osobností. Jsou přesvědčeni o své jedinečnosti, výjimečnosti, málokoho považují za sobě rovného. Cítí se ostatním nadřazeni, nesnesou kritiku, vědí všechno nejlépe. Jsou závistiví, nechápou pocity jiných.

Léčba

Existuje ještě několik dalších typů patologické osobnosti. Jistě i vy byste ve svém okolí našli odlišně se chovající lidi. Ne každý člověk s poruchou osobnosti musí být přesně vyhraněn jen v jednom typu poruchy. Různé kombinace jsou běžné.

Všem poruchám osobností je společná léčba. Ta je v principu vždy podobná. Základem jsou různé formy psychoterapie. S pacientem se pracuje jak individuálně, tak ve skupině. Do léčby se zahrnuje i rodina nemocného. Léčba medikamenty má podpůrnou funkci. Omezí úzkost, zmírní agresivitu, zklidní emoce, pomůže odstranit deprese a pocity méněcennosti

15. Socializace, sociální skupiny a poruchy socializace.

Zásady správné komunikace se zdravými dětmi a dospělými.

 

Socializace osobnosti

   Dítě po narození je po dlouhou dobu závislé na rodičích.Potřebuje je k uspokojení základních potřeb.V krátké době, během několika let, získává mnoho vědomostí a dovedností,  které by si bez pomoci druhých lidí nedokázalo osvojit ani za celý život.

Člověk se vlivem působení společnosti rozvíjí, přizpůsobuje se podmínkám společnosti, ve které žije.Člověk se vlivem společenského prostředí socializuje, to znamená, že se postupně mění z přírodní (biologické) bytosti v bytost lidskou, přizpůsobující se společenským podmínkám a normám.

K socializaci je potřeba navázat dobré soc. vztahy, které jako první vznikají v rodině.

   Další průběh socializace je silně ovlivňován skupinou vrstevníků (spolupracovat ve skupině, přijímat pravidla hry, podřizovat se i vést). V dospívání a dospělosti ovlivňují člověka členové pracovního kolektivu, životní partneři, důvěrní přátelé a prostředí ve kterém člověk žije.

Jedinec v průběhu socializace poznává svá práva a povinnosti.

Socializace je proces, který probíhá celý život.

Jedinec si osvojuje projev chování a jednání, které v dané společnosti platí

· Ontogenetická

      vyrůstá tak jak společnost stanovila normy

      mechanicky tak vrůstáme do společnosti

1.       Tělesný kontakt

- primární mechanismus do 0,5 roku

      2. Neverbální projevy

      - gesta, mimika, pantomimika

      - nás připravují (vtahují) do společnosti do doby než začne verbální komunikace (1 rok)

      3. Verbální podoba

               řeč, jazyk,  3 rok

               buď ve formě – mluvené, psané, symbolické komunikaci (prst před pusou = ticho),  nejčastěji užívaná

· Filogenetická (z historického hlediska lidstva)

     = sapientizace (umoudření)

     činitelé, které přispěly k sapientizaci:

          1. Práce

                    záměrně upravuje své okolí, prostředky

          2. Vznik lidské řeči

          3. Vznik lidského vědomí

Poruchy socializace

Pro zdravý sociální vývoj osobnosti má velký význam uspokojování nejdůležitějších sociálních potřeb, především v dětství.

Nejdůležitější potřeby jsou: - vytvoření kladných citových vztahů k matce nebo jiné blízké osobě a získávání pocitu jistoty

-          potřeba podnětů, které vedou člověka k činnostem

-          potřeba řádu a pořádku

-          potřeba uznání a kladného hodnocení

-          vytváření kvótní perspektivy

Nejsou-li tyto potřeby uspokojovány, jedinec se špatně zařazuje do společnosti, je nepřizpůsobivý, konfliktní.Jeho chování se označuje jako asociální.

Neschopnost zařadit se do společnosti

Poruchy socializace se objevují v nezralém chování jedince.Lidé špatně socializovaní mívají nedostatek sebekontroly, malou odolnost v zátěži, prudké afekty až násilí.Již u malých dětí se to projevuje nadměrným lhaním, záškoláctvím, krádežemi, útěky z domovů.

Neunesou kritiku, obávají se neúspěchu, vyhýbají se styku s lidmi.Dítě nezvládá pobyt ve školce, problémy s adaptací.Úzkostný podklad mívá i mutismus(nemluvnost), při němž dítě odmítá mluvit jinde než doma, nebo jen s nějakou osobou.

Sociální skupiny

1. Podle velikosti

Malé sociální skupiny

    První sociální skupina u dítěte je jeho rodina.Později tvoří skupinu několik dětí, které si spolu hrají, sportovní oddíl, kroužek atd.Takové skupiny,kde se všichni navzájem znají a komunikují spolu, nazýváme malé sociální skupiny.

 

 

Velké sociální skupiny

  Mají veliký počet členů, vzájemně se obvykle všichni neznají, nekomunikují každý s každým.Většinou mají společné cíle, názor, přesvědčení, ideologii.Dělí se do několika menších skupin.

Zaměstnanci,pacienti v nemocnici, studenti středních škol…

2. Podle priority

     priorita (prvenství v našem životě)

     primární X sekundární

     sekundární se nazývá druhotná

      - Primární

          přispívá k prvním typicky lidským projevům

          základ sociálních rolí, seznamují se s rolí, která vyplývá ze získaného sociálního statusu

          - rodina

          - vyhrál jsem milion a učím se jak s tím žít

          - dítě do 1. třídy (prim. skupiny) →učí se být žákem (co má dělat)

     - Sekundární (druhotná)

          učíme se specifickým projevům v různých sociálních situacích

          nadstavba po zvládnutí požadavků v primární skupině

          dítě zdraví Dobrý den, ale učitele – postaví se

          doplňují se požadavky vyplývající ze sociálních požadavků

3.Podle pevnosti pravidel

Formální skupiny

  Jsou to organizované skupiny, každý člen má své místo, vedoucí je určován podle stanovených pravidel, má své povinnosti, odpovědnost i práva.Jsou to škola, nemocnice, vojenský útvar…

Neformální skupiny

   Vznikají spíše v menších seskupeních, kde se lidé znají a mají mezi sebou přátelský vztah.Organizace není tak přísná.Členy spojuje společná činnost.Jsou  to členové zájmových kroužků, přátelé, členové dobrovolných organizací.

4. Podle toho jsem-li členem

     členská X nečlenská

     - Členská

          jsem členem

          rodina – společné příjmení, stejné bydliště, rodný list .........důkaz členství

          umění, pionýr, škola – třídní výkaz, seznam         

     - Nečlenská

          nemůžu dokázat, že jsem členem

5. Podle toho jestli se jedinec ztotožňuje s danou skupinou

     nezáleží na tom jsem-li členem

     ideální spojení: členská a referenční

     nejhorší propojení: negativní referenční a členská skupina

     - Referenční (vztažná) skupina

          jedinec souhlasí se vším co skupina dělá (s normami, cíli)

     - Není referenční

          je mi lhostejná

          rodina, škola – jak kdy

     - Negativní referenční skupina

          normy, cíle dané skupiny absolutně odmítám

6. Podle míry souhlasu

     vlastní X cizí

     - Vlastní (in group)

          hovořím o skupině jako „my“

          souhlasím se vším

          míra citového uspokojení - kde jsem rád

     - Cizí (out group)

          označujeme je jako „oni“

 

 

16. Sociální učení a zrání – jejich členění a rozdíly mezi sociální a biologickou zralostí jedince. Konflikty a jejich řešení.

 

Sociální učení

-       společnost má určitá pravidla a normy, kterým se všichni v průběhu života učíme

-       ve vzdělávacích institucích, v rodině, společnost, skupiny

 

     Učení je proces, děj. Je to činnost, v níž jsou obsaženy psychické procesy poznávací, citové a volní. Působí v něm pozornost, nálada, schopnosti i charakterové vlastnosti. Plní fci přizpůsobování se organismu k prostředí a ke změnám tohoto prostředí. Působí na všechny druhy psychických jevů. Výsledkem lidského učení může být osvojení vědomostí, návyků a postojů, ale také změna psych. procesů a stavů i změna psych. vlastností.

     1.učení napodobováním

- od prvních týdnů života (úsměv, mimika, gesta)

- bezděčně přejímá zákl. spol. pravidla

- učí se rychle nevhodným způsobům chování

- vztah ke svému zdraví (brát léky, být trpělivý…)

2. učení pomocí slovní instrukce

 - vysvětlováním proč se co dělá, co je nebezpečné

 - učíme se jak někoho potěšit, pohladit, omluvit se

 - vetší efekt – kladný vztah s druhou osobou

 - doprovázení demonstrací

3. učení identifikací (ztotožněním)

 - velký význam pro utváření charakterových vlastností a pro morální vývoj

4. učení pozorováním

 - každý člověk vnímá kolem sebe chování druhých a reagují na to, jak je toto  

   chování přijímáno okolím

   - učí se tím a osvojuje si určité formy chování

      5.učení sociálním posilován

      - založeno na užívání odměn a trestů

      - soc. odměny – pochvala, úsměv, ocenění snahy…

      - vhodná soc. odměna – chování opakuje a upevňuje

                      - efektnější než výchova užívající trestů

      - trest – má odstranit nebo oslabit nežádoucí chování

                 - fyzický – ponižující, zesilují agresivitu

                   psychický – pocity viny, úzkosti,  nejistoty

                 - dítě musí vědět přesně za co je trestáno

                 - je lépe přijímán, je-li ukládán osobou, která má k dítěti dobrý emoční vztah

                 - musí následovat co nejdříve po přestupku

   Zrání - tělesná a duševní vyspělost; vývojové procesy vedoucí ke strukturálnímu a výkonnostnímu vrcholu, k normálnímu vývoji potřeba i vnějších podnětů; hranice tohoto procesu jsou dány dědičností

Postupná realizace geneticky naprogramovaných procesů v organismu (ve vitální složce vrozené procesy, které se vývojem uskuteční, např. puberta). Výzkumy, zda se dá zrání urychlit – nelze, je biologicky naprogramováno.

 

 Biologické zrání – jednotlivé etapy lidského života, od prenatálního období až do stáří, v každém období, je schopen člověk něco udělat, např nemůžeme chtít po 4 letém dítěti, aby psalo a četlo, není na to zralí.

Vyvolávání konfliktů

Ve všech skupinách je určitá atmosféra- pracovní klima.Pokud spolu lidé pracují rádi a respektují se mají příznivé klima.

Ale není to tak ve všech skupinách.V některých je situace napnutá,dochází k rozporům a střetům názorů.Z toho vznikají konfliktní situace.

zdroje konfliktu

  • vnější prostředí
    • jakákoli zatěžující situace - stres
    • zvýšené požadavky na jedince a jeho organismus (horko, chlad, bolesti ...)
    • objektivní překážky bránící dosažení cíle (nedostatek materiálních prostředků...)
    • záporné vlastnosti jedinců se kterými dochází nebo musí docházet k interakci (překážky, nepřiměřené požadavky...)
  • vnitřní prostředí jedince
    • tělesné a psychické vlastnosti
    • zkreslené představy o vlastní osobnosti a schopnostech
    • neuspokojení lidských potřeb (nedostatek pohybu, nedostatek lásky...)

základní rozdělení konfliktů

  • intrapsychické konflikty - vnitřní konflikty
  • interpersonální konflikty - mezi námi a někým dalším

dále rozlišujeme tyto druhy konfliktu

  • konflikt mezi dvěma apetencemi (pozitivními pohnutkami)
    • nákup hezkých šatů; volba zábavy - kino x divadlo
  • konflikt mezi apetencí a averzí (pozitivní a negativní pohnutkou)
    • touha odmaturovat x strach z maturity
  • konflikt mezi dvěma averzemi (dvěma negativními pohnutkami)
    • zaplatit pokutu x nechat se zavřít
    • volíme menší zlo
  • smíšené konflikty
    • uplatňují se v sociálních skupinách (kumulace pozitivního i negativního)

řešení konfliktu (stresové situace)

  • má za cíl odstranit překážky
    • bránící dosažení cíle
    • uspokojení potřeby
    • odstranění konfliktem vzniklého napětí
    • obnova narušené rovnováhy (vnější, vnitřní)
  • konflikt je třeba řešit co nejdříve - odkládané řešení má dalekosáhlé negativní psychické a společenské důsledky
  • je individuální proces (zkušenosti, povaha konfliktu, osobnost jednotlivce, situace...)

reakce na konflikt

  • maladaptivní formy řešení (zbavíme se stresu a můžeme jej přenést na někoho jiného)
    • agresí (útok)
    • útěkem
  • konstruktivní řešení - tak aby řešení nikomu neublížilo
  • hledání nového řešení - objeví-li se náročná situace přerušíme činnost nebo reagujeme afektem

agresivní formy řešení

  • agrese je obecně nejzákladnější metodou kterou řešíme situace
    • v určitých situacích využíváme všichni
    • verbální, neverbální, fyzické
  • emoční
    • reagujeme afektivně
    • mnohdy omluvitelná
    • nezvladatelná citová reakce
  • instrumentální
    • cíleně (plánovaně) užíváme nějaký prostředek
    • programově cílené jednání - v projevech a důsledcích horší

únikové formy řešení

  • únik nebo ústup
    • od reálné situace a vytvoření světa kam nepouští problémy (v izolaci problém není a tak ho neřeší)
    • také únik k alkoholu, fantazii, bdělému snění, omamným látkám, jiné práci
    • např. únik do nemoci (u dětí když mají pocit, že jim to ve škole nejde - psychosomatické potíže)
  • regrese
    • únik k vývojově nižšímu, primitivnějšímu chování, nebo únikem do minulosti
    • typická pro děti - když se vyskytne v nepříjemné situaci tak se "přesune" do vývojově nižšího období
  • popření
    • problém "neexistuje"
  • negativismus
    • negativní přístup nebo postoj jedince ke všemu v jeho okolí
    • forma agrese a úniku
  • egocentričnost až hysterie
    • upřednostňování svých zájmů a potřeb x ostatním
    • může být dán najevo i typem oblečení a líčení - tendence upoutat ostatní
  • projekce
    • svalování (promítání) vlastní viny na viny na někoho nebo na něco
  • racionalizace
    • odůvodnění proč se tak chováme v dané situaci
    • funguje přirozeně jako obranný mechanismus
    • psychická hygiena
    • zachováváme si tím svou tvář a odůvodňujeme neúspěch (rozumové zdůvodnění neúspěchu)
  • identifikace
    • ztotožnění nebo spojení se někým silnějším a mocnějším (jedinec, skupina)
    • např. dítě se schovává za maminku (za někoho kdo je výrazně silnější)
  • izolace
    • vytvoření svého vlastního světa
    • člověk žije sám pro sebe
    • problémy které se okolo něj dějí neřeší
    • patří sem

o     

      • únik do nemoci
      • regrese, popření
      • pokus o sebevraždu
      • negativismus
      • agrese (verbální, neverbální, gesta, nejen fyzická agrese)

 

17. Komunikační proces, sociální komunikace a její formy.

Produktivní a neproduktivní chování ZA.

 

·         komunikace je odevzdávání a přijímání informací při přímém nebo nepřímém sociálním styku

·         podmínka sociální existence

·         nejdůležitější podmínkou v sociálním kontaktu

·         základní lidská potřeba

·         smyslem komunikace je dorozumění mezi lidmi

·         komunikací se navzájem ovlivňujeme – sociální interakce – vzájemné působení dvou a více lidí

·         základem komunikace je znalost jazyka

·         člověk používá artikulovanou řeč

·         základní podmínka pro vytvoření řeči je sluch dále zrak, správné dýchání, jazyk, zuby, rty, centrum sluchu a řeči v mozku

·         důležitou podmínkou pro rozvoj řeči je prostředí ve kterém vyrůstáme

Funkce komunikování:

·         informovat – předat zprávu, oznámit, prohlásit

·         instruovat – navést, zasvětit, naučit

·         přesvědčit – získat někoho na svou stranu, zmanipulovat, ovlivnit

·         pobavit – rozveselit druhého, rozveselit sebe, rozptýlit

Rozlišení komunikace:

·         meziosobní – přímý kontakt s druhou osobou

·         skupinová – uzavřená skupina

·         masová – sdělovací prostředky

Typy komunikace:

·         kruhová – komunikace s bezprostředními sousedy

·         řetězová – předávání informace od jedné osoby k druhé

·         ohnisková – jedinec, který zprostředkovává informace s ostatními členy

·         vertikální – od nadřízené k podřízenému

·         horizontální – komunikace na stejné úrovni

Komunikační formy:

·         neverbální – komunikace prostřednictvím gest, řeči těla, pohyby – 60 – 70 %

·         obrazná – názorné zobrazení – dopravní značky,…

·         symbolická – symboly, které vyjadřují nějakou určitou věc – státní znaky, noty, označení místnosti

·         metakomunikace – způsob, kdy něco sdělujeme a obsah sdělení může být doplněn nebo změněn neverbálními projevy, nepřístupná ve zdravotnickém zařízení

Komunikační proces :

komunikátor - člověk, který mluví
komunikant - člověk, který naslouchá
komuniké - obsah sdělovaného (co říkáme)
komunikační kanál - různě velký a dlouhý
komunikační šum - z vnějšího prostředí (způsobené komunikátorem i komunikantem)
- ruch z okolí, porucha řeči a sluchu, nepozornost
zpětná vazba - slouží ke kontrole pochopení komuniké
komunikační dopad :  
                                         a) okamžitý - hned rozumím a chápu
                                         b) s odstupem - po nějaké době mi to dochází

 
                                         a) momentální - pro tento okamžik
                                         b) trvalý - pamatuji si to po celý život

evalvace - pochválení, povzbuzení - posiluje sebevědomí člověka

devalvace - ponižování - snížení sebevědomí

 

neverbální komunikace zahrnuje

·         proxemiku

o    vyjadřuje vzdálenosti na které komunikujeme

o    vzdálenosti které dodržujeme při komunikaci

o    čím větší citový vztah tím se vzdálenost zkracuje

o    když někdo vstoupí do našeho kruhu cítíme to jako ohrožení

o    vzdálenosti jsou ovlivněny věkem, společností a kulturou

o    intimní zóna - těsná vzdálenost (cca 60 cm)

§  pouštíme jen nejbližší, partnery, děti

o    osobní zóna - 60 - 120 cm, (užší, širší)

§  zde komunikujeme se známými, se kterými pracujeme, studujeme, přátelé, známí, rodiče

§  užší zóna - rodina, přátelé

§  širší zóna - kolegové na pracovišti, sousedé

§  v této zóně rozlišujeme detaily, fixujeme obličej, nevnímáme gesta rukou

o    sociální zóna (společenská) - 120 - 360 cm

§  vzájemný dotyk je nemožný, vedeme neosobní (úřední) jednání

§  v této vzdálenosti máme pocit bezpečí, fyzicky nás na tuto vzdálenost ohrozit nemůže

§  typická pro komunikaci mezi třídou a učitelem, (schůze, diskuse, pohovory)

§  když je tato zóna velká máme pocit, že se nás to až tolik netýká

o    veřejná zóna - 370 - 760 cm

§  při přednáškách, v divadle...

§  zde se cítíme bezpečně, nic nás neohrožuje
 

·         haptiku

o    komunikace dotykem, kůže na kůži, (podání ruky, mazlení, poklepání na rameno, políbení, ...)

o    rameno, ruka, předloktí - bezpečné zóny ženy i muži

o    na hlavě jen pohladit vlasy - bezpečná zóna

o    zóny ohrožení, hrudník, prsa, krk

o    od pasu dolů se bere jako zakázané

o    podávání ruky - důležitost (studená, vlhká ruka...) leklá ryba - vyjádření nezájmu, různé finty při podávání rukou
 

·         posturologii

o    týká se držení těla, fyzických postojů

o    vzájemný poměr jak jsou postaveny končetiny a trup
 

·         kineziku

o    pohybová interakce, pohyby, gesta ve skupině

o    sledujeme protichůdnost slov a gest

o    souhra pohybů jak navazují co vyjadřují
 

·         gestiku

o    veškerá gesta která běžně užíváme

o    ruce zhruba od pasu do úrovně obličeje (běžná gesta)

o    gesta bývají dobře čitelná
 

·         mimiku

o    pohyb obličejových svalů - výraz obličeje

o    málo je uhlídáme, úmysly se dají odhalit

o    nejzrádnější
 

·         řeč očí

o    pohled, zrakový kontakt je hodně důležitý

o    dáváme najevo jak se zrovna cítíme, také vnímáme jak se cítí druhý

o    roli hraje délka pohledu (déle se díváme na ty na kterých nám záleží, nejdéle věnujeme lidem o které stojíme)
 

·         paralinquické jevy

o    tón hlasu, výška hlasu, síla hlasu, rychlost řeči, důrazy, pomlky

o    emoční vlivy mají na řeč vliv ... odráží se v řeči

Produktivní chování sestry ( asistenta)

-psychoterapeutický přístup chování, které by mělo prolínat veškerou prací sestry s pacientem

- chování sestry k nemocnému se opírá o základní skutečnost jednoty a neoddělitelnosti

                            – somatických dějů

                            - psychických dějů

                            - sociálních dějů

- chápe komplexní charakter nemoci

-vychází z objektivní stránky nemoci – rázu, průběhu nemoci a prognozy nemoci, z psychický a sociální situace pac.

- spojuje poznatky z psychologie a medicíny

- součástí oše.práce

-předpoklad kultivních mezilidských vztahů mezi SZP a pacientem

Pravidla produktivního chování

1. uvedení nemocného do prostředí léčebného zařízení, vysvětlení neznámých věcí, poučení, které napomáhá celkové orientaci
2. úsilí o redukci záporných emocí (strachu, úzkosti, obav, beznaděje, studu atd.) prostředky, které má sestra k dispozici
3. upozornění a varování, která sledují pozitivní cíle (jak se vyhnout rozmanitým nepříjemnostem a komplikacím)
4. zainteresovaný osobní vztah k nemocnému, projevy zájmu, vcítění, náklonnosti, sympatií
5. podpora pomoc jako zdroj jistoty, že nemocný nestojí proti svým potížím osamocen
6. aktivní úsilí o spolupráci, výzvy ke spolupráci, dodávání odvahy, aktivizace nemocného - jako protiklad apatie a izolace
7. průběžné udržování oboustranného kontaktu, vzájemná výměna informací mezi sestrou a nemocným
8. vytváření ovzduší optimismu, smysl pro humor, vhodně zvolený žert a vtip
9. trpělivost a zájem vyslechnout pacientův monolog
10. ocenění a pochvala pacientovy snahy a úsilí

Neproduktivní chování sestry (asistenta)

- protiklad psychoterapeutickýho přístupu

- příčiny sestry k pacientovi

- nežádoucí oš.rysy, nevhodný postoj k pacientovi

- nedostatek znalostí, únava

       

        Pravidla neproduktivního chování

1. polopravdivé nebo nepravdivé informace nemocným, které sice mohou sestře v dané chvíli zjednodušit nebo usnadnit práci, ale vyvolávají strach nebo nerealistická očekávání
2. neochota ke spolupráci, nezájem o spolupráci ("o nic se vás neprosím, všechno umím a vím sama dobře. Na vás je pouze, abyste poslouchal a řídil se mými příkazy…")
3. projevy nepřátelství nebo oplácení - rezonance - nepřátelství a agrese (princip odvety:"Vy mi přiděláváte práci, obtěžujete mne, jste mi protivný. Teď poznáte, jak mohu zkomplikovat život já vám …")
4. škodolibost vůči nemocným, zábava na jejich účet, nelítostná kritika, klepy, pomluvy
5. stereotypní poučování, mentorování, komandování a sekýrování
6. zdůrazňování vlastních zásluh ("…kdyby mne nebylo…"), egocentrismus, vymáhání projevů vděčnosti od pacientů
7. nedostatek uznání, snižování pacientova úsilí a zásluh
8. nesdílnost a uzavřenost (žádné informace), strohost
9. neproduktivní utěšování a litování, chlácholení ("… z toho si nic nedělejte, to bude lepší…., …. Na své starosti nemyslete, to přenecháte nám…, … Vy jste takový chudáček…")
10. odmítnutí citové vazby, strohá věcnost, úřední tón, odcizení se nemocnému, cílům našeho zdravotnictví i cílům našeho vlastního zdravotnického povolání ("…ti pacienti pořád něco chtějí, tady se už nedá pracovat…")

 

18. Verbální a neverbální komunikace.

Evalvující a devalvující chování ZA.

 

-          komunikace je odevzdávání a přijímání informací při přímém nebo nepřímém sociálním styku

-          podmínka sociální existence

-          nejdůležitější podmínkou v sociálním kontaktu

-          základní lidská potřeba

-          smyslem komunikace je dorozumění mezi lidmi

-          komunikací se navzájem ovlivňujeme – sociální interakce – vzájemné působení dvou a více lidí

-          základem komunikace je znalost jazyka

-          člověk používá artikulovanou řeč

-          základní podmínka pro vytvoření řeči je sluch dále zrak, správné dýchání, jazyk, zuby, rty, centrum sluchu a řeči v mozku

-          důležitou podmínkou pro rozvoj řeči je prostředí ve kterém vyrůstáme

 

Funkce komunikování:

-          informovat – předat zprávu, oznámit, prohlásit

-          instruovat – navést, zasvětit, naučit

-          přesvědčit – získat někoho na svou stranu, zmanipulovat, ovlivnit

-          pobavit – rozveselit druhého, rozveselit sebe, rozptýlit

 

Rozlišení komunikace:

-          meziosobní – přímý kontakt s druhou osobou

-          skupinová – uzavřená skupina

-          masová – sdělovací prostředky

 

Typy komunikace:

-          kruhová – komunikace s bezprostředními sousedy

-          řetězová – předávání informace od jedné osoby k druhé

-          ohnisková – jedinec, který zprostředkovává informace s ostatními členy

-          vertikální – od nadřízené k podřízenému

-          horizontální – komunikace na stejné úrovni

 

Komunikační formy:

-          neverbální – komunikace prostřednictvím gest, řeči těla, pohyby – 60 – 70 %

-          obrazná – názorné zobrazení – dopravní značky,…

-          symbolická – symboly, které vyjadřují nějakou určitou věc – státní znaky, noty, označení místnosti

-          metakomunikace – způsob, kdy něco sdělujeme a obsah sdělení může být doplněn nebo změněn neverbálními projevy, nepřístupná ve zdravotnickém zařízení

 

Verbální komunikace:

-          ústní forma

-          písemná forma

 

Neverbální komunikace:

-          zahrnuje širokou oblast toho, co signalizujeme beze slov

-          podpoření řeči

-          náhrada řeči

-          vyjádření emocí, zvládnutí prožitku emoce

-          vyjádření interpersonálního postoje

-          uskutečnění sebevyjádření, sebeprezentace

-          druhy NK:                   - proxemika – vyjadřuje vzdálenost ve které komunikujeme

- pokud někdo vstoupí do našeho kruhu cítíme to jako ohrožení

- vzdálenosti jsou ovlivněny věkem, společností a kulturou

- intimní zóna – těsná vzdálenost – 60 cm – partner, děti

- osobní zóna – 60 – 120 cm – přátelé, rodiče, spolupracovníci, - rozlišujeme zde detaily, fixujeme obličej, nevnímáme gesta rukou

- sociální zóna – 120 – 360 cm – vzájemný dotyk je nemožný, - vedeme neosobní jednání, - v této vzdálenosti máme pocit bezpečí, - typická pro komunikaci mezi třídou a učitelem

- veřejná zóna – 370 – 760 cm -  při přednáškách, v divadle, - zde se cítíme bezpečně, nic nás neohrožuje

- haptika – komunikace dotykem,

               - kůže na kůži – podání ruky, mazlení, políbení

   - rameno, ruka, předloktí – bezpečné zóny ženy i muži

               - na hlavě jen pohladit vlasy – bezpečná zóna

               - hrudník, prsa, krk – nebezpečná zóna

               - od pasu dolů – zakázané

- posturologie – týká se držení těla, fyzických postojů

- kinezika – pohybová  interakce

                 - sledujeme protichůdnost slov a gest

                 - souhra pohybů jak navazují a co vyjadřují

- gestika – všechna gesta, která používáme

               - ruce zhruba od pasu do úrovně obličeje

               - gesta bývají dobře čitelná

- mimika – pohyb obličejových svalů

               - málo je uhlídáme, úmysly se dají odhalit

               - nejzrádnější

- řeč očí – zrakový kontakt je důležitý

- dáváme najevo své pocity a jaké pocity má druhý         člověk

- roli hraje délka pohledu

- paralinquické jevy – tón hlasu, výška hlasu, síla hlasu

 

Zásady správné komunikace se zdravými dětmi:

-          zeptat se každý večer, co příjemného nebo veselého přes den dítě zažilo

-          jakkoliv bude obsah sdělovaného dráždit k zasáhnutí, abychom to komentovali, jen nasloucháme a nehodnotíme

-          slova dítěte potvrdit slovy: - „ To jsi musel mít pořádnou radost “

- „ Vidím, že ses vyřádil “ 

-          dítě se k radostným zážitkům i několikrát vrací

-          v takových případech mu můžeme pomoci při vybavování si minulých událostí i kladením pomocných otázek:        - „ A co jsi tam viděl? “

- „ Jakou to mělo barvu ? “

- „ Říkal někdo něco? “

-          zcela jednoduše se ptáme a dítě náš zájem, pokud není formální, ocení

-          nekomentovat události a mlčet, když si dítě způsobí úraz úderem do hlavy nebo jinou ránu

-          po každém úrazu, při porodu, stavu bezvědomí, mdlobách nebo vyčerpání nemocí, zůstaneme naprosto beze slov, dítě k sobě tiše přivineme a počkáme, až přestane plakat

-          pláč nikdy nezakazujeme

-          nevyjadřujeme žádný soucit:            - „ Ty moje chudinko “ 

-          dítě nelitujeme, nebrečíme nad rozlitým mlékem

-          nikam to nevede a dítěti to naopak způsobí v mysli zmatek

 

„ Umění naslouchat je skutečným uměním. “

Rozhovor jako metoda v ošetřovatelském procesu:

- interview je nejpřirozenější psychologickou metodou, patří k nejnáročnějším
- účelem psychologického rozhovoru je dozvědět se něco o tom, s kým mluvíme,                                      o jeho povaze, postojích, názorech, prožívání, o citových stavech, zálibách

Psychologie používá metodu kontrolovaného rozhovoru, při němž je třeba si vymezit obsah rozhovoru, připravit si předem správně stylizované otázky.
Na počátku je důležité vytvořit ovzduší důvěry a uvolnění. Na vzbuzení důvěry je důležité vědět:

- nač, kdy a jak se ptát
- být věcný
- mnohé předem předpovídat
- na základě těchto informací být chopen taktnosti

typy rozhovorů:

- individuální x skupinový
- volný x řízený (nestandardizovaný x standardizovaný)
- anamnestický, diagnostický, psychoterapeutický, pedagogický

fáze rozhovoru:

1. úvod

- měl by zahrnovat představení
- začít rozhovor námětem, který nemocného zajímá
- hned v počátku bychom měli klienta zbavit nedůvěry a nepřátelství
- musíme na něj mluvit srozumitelně (na jeho úrovni chápání a vyjadřování)
- klient musí vědět, že mu rozumíme, a že nám může důvěřovat) -> zmínit se společných známých lidech, místech, zájmech …

2. vzestup a pokračování

- od obecnějších otázek k podstatě problému nebo naopak
- diagnostické rozhovory je lepší začínat obecnými otázkami
- tuto fázi podporujeme jednoduchým souhlasem: kývnutí hlavou, přitakání, "hm", parafrázování (opakujeme část toho, co klient říká)
- vyvarujeme se netrpělivých otázek
- ptáme se věcně, prostě, konkrétně

3. vrchol a rozuzlení

- odkrytí jádra problému
- musíme počítat s možností omylu, když zkreslené líčení problému považujeme za skutečnost -> proto si výsledky ověřujeme dalšími metodami
- rozhovor může mít několik vrcholů, i několik poklesů, kdy se jakoby nehnul z místa

4. závěr

- uvolnění, uklidnění, domluva na další spolupráci

5. záznam rozhovoru

- vyhodnocení

Předpoklady úspěšného rozhovoru:

1. rozhovor by měl probíhat ve vhodně zvoleném prostředí, ve vhodně vybranou dobu, bez vyrušování a beze spěchu
2. předem připravit navázání kontaktu úměrně individuálním zvláštnostem klienta
3. v případě plánu rozhovoru je nutné uvážit varianty možných odpovědí na naše otázky a podle toho uzpůsobit sled otázek
4. otázky je nutno formulovat stručně, jasně, přehledně, srozumitelným jazykem
5. dbát na jasnou a zřetelnou výslovnost, na klidný a přátelský tón
6. být trpělivý a taktní, nenechat se vyprovokovat vytáčkami, ulpívavostí a zabíhavostí klienta, hlavně u starých lidí mohou být navíc problémy se sluchem a nedostatkem paměti
7. obratně a pohotově reagovat na všechny nepředvídané odpovědi, povzbuzovat klienta
8. počítat s jistou nepřesností paměti klienta a nebrat tedy všechny nepravdy a zkreslení jako záměrnou lež
9. vyvarovat se určitých sdělení pod vlivem sympatií nebo antipatií nebo pod vlivem jinak získaných informací (halo - efekt)

Chyby v realizaci v rozhovoru:

1. netrpělivost - chce se v krátkém čase dozvědět příliš mnoho
2. nadměrný strach z pomlk - pro oba je ticho nepříjemným napětím
3. autoritativní tón sestry
4. nejasná formulace otázek (buď a nebo, formulací vyjadřuje, co chce slyšet)
5. opravování a usměrňování klienta poznámkami: "to sem nepatří, tak už k věci …"

Pět úrovní komunikace:

- rozhovory mezi partnery mohou probíhat na různých úrovních, podle hloubky vzájemného sdílení a otevření se jeden druhému.

- ve vztahu jsou důležité všechny úrovně komunikace.

Úroveň 1

Nezávazné povídání:     - na této úrovni navazujeme vztahy, zkoušíme, zda ten druhý chce s námi mluvit

- je to úroveň povrchních, nezávazných rozhovorů, které jsou obvyklé při seznamování – „Jak se máš ?“

- u podobných otázek často ani neočekáváme odpověď

Úroveň 2

Sdílení faktů:    - v tomto případě jde o výměnu informací bez toho, že bychom řekli něco o sobě

- konverzace, v níž se zabýváme jinými lidmi nebo věcmi, je snadná, nic tím neriskujeme, neodhalujeme vlastní „já“

Úroveň 3

Sdílení myšlenek a názorů:        - na této úrovni sdělujeme své myšlenky a názory

- je to první krok k otevřenosti

- při takovéto komunikaci se již cítíme svobodněji

Úroveň 4

Vyjadřování pocitů a citů:           - nejchoulostivější

- nejvíce zavazuje

- na této úrovni popisujeme to, co se odehrává v našem nitru – co cítíme k partnerovi a jak a co prožíváme

- pokud na této úrovni komunikujeme bez zábran je náš vztah obohacen o významný prvek důvěrnosti

Úroveň 5

Hluboké splynutí – setkání srdcí:           - nejhlubší rovina vzájemné komunikace

- k tomuto hlubokému sdílení dochází vzácně, ve chvílích, kdy se nám podaří odhodit krunýř a plně se otevřít druhému

- významně obohacuje vzájemný vztah 

Evalvační postoje :

-      označovány přívlastky – přátelský, laskavý, spravedlivý, zdvořilý, velkorysý, ochotný ke smíření a ke spolupráci …

-      evalvační postoje vedou k podpoře sebehodnocení druhých lidí: např. uctivé a taktní chování, jednání z respektu, umět pochválit, někoho se právem zastat,někomu naslouchat, umět prominout odpustit atd…

-      zdrav.asistenta je správné chování etické, které vede k podpoře, víře v uzdravení nemocného a ke vzájemné spolupráci mezi asistentem a nemocným

 

 

Devalvační postoje

-      činem i celkovým postojem dáváme člověku najevo, že si ho vážíme – přívlastky – nepřátelský, urážlivý, povýšený, nevděčný, netaktní,…

-      např. v rozhovoru druhého člověka neposlouchat,skákat druhému do řeči, bezohledně odmítnout, podceňovat druhého člověka, chovat se k druhému s opovržením,….

-      V profesi zdrav.asistenta by se ryto vlastnosti vůbec neměli vyskytovat ( naprosto nevhodné chování) vedlo by to např. k neshodám mezi pacientem a asistentem, asistentem a ostatním personálem

 

 

19) Zvláštnosti komunikace  u tělesně,smyslově a mentálně postižených dětí a dospělých

DOSPĚLÍ:

  • Tělesné postižení

Ä  Pozorně vnímat pacienta

Ä  Předpokládat,že je pac.inteligentní

Ä  Věnovat pac.čas

Ä  Nestát nad pac,

Ä  Dodržovat bezdné konvence

Ä  Nevytvářet skutečnosti,které se nedají ovlivnit

Ä  Vytvářet bezbariérový prostor

 

  • Smyslové postižení

Ä  Nevědomí jsou zcela normální lidi

Ä  Užívat hojně slovní a popisné informace

Ä  Představte sebe a své funkční zařazení

Ä  Informovat předem o bolestivých zákrocích

Ä  Jednat vždy s pac.a ne s doprovodem

Ä  Vytvořit přijatelné zvukové prostředí

Ä  Nepohybovat se tiše po místnosti

Ä  Upravit ordinaci-odstranit překážky

Ä  Když mu chceme pomoct,tak se ho zeptáme jestli to vůbec potřebuje

Ä  Vyvarovat je projevu soucitu!

 

  • Mentální postižení

Ä  Přistupovat k MPP jako k běžnému pac.

Ä  Úcta a respekt k pac.

Ä  Klidné opakování otázek,dotazů…

Ä  Kom.přizpůsobit hloubce duševního postižení

Ä  Přerušte pac.roli dítěte

Ä  I když je přítomen průvodce hovořit a pacientem

Ä  Trpělivost a tolerance

 

  • Sluchově postižený

Ä  Zřetelně vyslovovat

Ä  Obličej tázajícího musí být osvětlen

Ä  Mluvit pomalu

Ä  Používat jednoduché věty

Ä  Ptát se

Ä  Kontrolovat neverbální komunikaci

Ä  Být trpělivý

Ä  Dávat oddech

Ä  Pochvalovat pacienta

Ä  Využívat znakovou řeč

Ä  Vyvarovat se projevu soucitu

 

DĚTI:

Ä  Sledování psychického vývoje

Ä  Vývojové normy-individuální normy mezi dětmi

Ä  Záznam o vývoj dítěte-SEREENNIGOVÉ VYŠETŘENÍ

Ä  Projevovat zájem o dítě a o to co dělá

Ä  Respektovat osobnost dítěte

Ä  Být trpělivý

Ä  Kdykoliv je to možné,tak dítě pochválit

 

Nemocné dítě,jeho pobyt v nemocnici.práce s rodinou:

1.Chování dítěte u lékaře

2.Výchova dítěte ke spolupráci

3.Předpoklady výchovného působení na děti:

Ÿ  Projevovat zájem o to co dítě dělá

Ÿ  Respektovat osobnost dítěte

Ÿ  Zaujímat optimistický postoj k životu

Ÿ   Být trpělivý

Ÿ  Být důsledný a kdykoliv je to možné tak dítě pochválit

 

20. Náročné životní situace, frustrace, deprivace a stres.

Relaxační techniky a jejich význam v práci ZA.

 

Přiměřeně náročné podmínky člověka motivují k překonání problému.

Člověk se musí nějak projevit většinou člověk z životních náročných situací vychází odolnější, zkušenější, zralejší, jako "vítěz".

Ale nadměrná zátěž se může projevit u člověka negativně, a pak hovoříme o stresových situacích.

Stadia: 1. Šoku  (nechápu proč já)

            2. Popření (sklon k izolaci)

            3. Hostilita a agrese (výraz životní krize, nesnáší zdravé lidi)

            4.Smlouvání (jak dlouho, vyhledávání alternativní med.)

            5. Deprese, smutek a opuštění (přehodnocení hodnot)

            6. Přijetí faktů a smíření se (rezignace)

 Stres = tlak vnitřních i vnějších situačních podmínek na člověka

                 důsledek nahromadění se náročných situací

                 člověk se cítí ohrožen

Frustrace = psychický stav vyvolaný působením překážek na cestě k cíli

                       formy frustrace -      1. deprivace = nedostatek podnětů (př. citová - nedostatek citových projevů)

                                                               2. oddálení (př. mám žízeň, ale nemám přístup k vodě)

                                                               3. zmaření = nezdar v něčem, kde mizí naděje opakovaně dojít k cíli (př. když zemřu,                                                                           když mám někam jet v termínu a onemocním - nejedu)

                                                               4. konflikt - střet různých sil

Reakce člověka na zátěžovou situaci:

1. agrese - fyzické násilí

2. cesta úniku

1. agrese - od slovní agrese až k fyzickému napadení

                       (slovní agrese - nadávky, výhrůžky, urážky, ale i ironie, zvyšování a zrychlení hlasu, vulgarismy)

                       patří sem snaha budit pozornost, být středem pozornosti (nápadnost v oblékání, projevu, chování)

                       dále je to projekce = svalování viny na druhé, na vnější podmínky

                       identifikace = srovnávání, ztotožňování se s někým

                       kompenzace = chci vyvážit neúspěch něčím jiným

                       racionalizace - člověk hledá rozumové vysvětlení svého neúspěchu, omlouvá se před sebou i před                                                       ostatními ("Skoro nikdo neuspěl.")

2. cesta úniku - vyhýbání se povinnostem, nepříjemnostem

                                 izolace = únik od povinností např. k alkoholu

                                 únik do nemoci (př. před písemkou)

                                 popření = zavírání očí před problémem, přehlížení ho

                                      x

                                 vzdorovitost

                                 únik k alkoholu, drogám, což je patologická kompenzace ( = nezdravá nemoc)

Každá z uvedených možností může mít různou spol. hodnotu a psychohigienickou hodnotu -

př. kompenzace -            kladně: neumím M a umím AJ

                                               patologicky: neumím M a kompenzuji to pitím, drogami.

 Frustrace

 po odstranění překážky nejsou následky nějak patrné

 z latinského slova frustra = překážka

 na cestě mezi mnou a cílem je překážka

 co můžeme dělat s překážkou:

-       můžu ji zrušit

-       volím si náhradní cíl, který je podobný původnímu cíli

-       překonám překážku

-       obejdu překážku

 

Typ překážky

     1. Vnější

          jsem doma zamknutá bez klíčů → nejdu do školy

          může být v podobě fyzické či v podobě zákazu, vyhrožování

          různé lidé, ideové střety ,.....

     2. Vnitřní

          lenost → nejdu do školy

          strach

    → následky tohoto konfliktu jsou větší než při rozhodování  nezanechává trvalé následky

Frustrační tolerance = odolnost jedince zdolávat překážky

     v dětství je velmi nízká v dospělosti roste

     odolnost se dá postupně zvyšovat díky vlastnímu úsilí

          (zvyšováním zátěže je možné frustrační toleranci zvýšit)

Aktivity, které nelze považovat za řešení konfliktu

1.    Stanovím si cíl, ale úplně o něčem jiném (například trápí mě maturity, jdu si koupit boty → nic nevyřeším)

2.    Únik, útěk – uniknu před překážkou

3.    Rezignace – sedím, koukám a čekám zda se to vyřeší

 

Deprivace

z latinského slova deprivace = mít nedostatek (strádání)

prolongování frustrace – dlouhodobá neschopnost dojít k cíly

1. Biologická deprivace

     dlouhodobá nemožnost uspokojení základních biologických potřeb (jídlo,....)

2. Psychická deprivace

     deprivace v oblasti sociálních potřeb

     jedinec dlouhodobě nemůže uspokojovat potřeby, typicky lidské potřeby (životních perspektiv, být uznáván,.......)

3. Emocionální deprivace

     vyčleňuje se z psychické deprivace

     nejviditelnější dopad

     nejsou uspokojované city

     například mít někoho rád a aby mě měl někdo rád

     v období dětství – ohrožení vývoje jedince

     jsou to děti z institucí náhradní rodinné péče

     nejcitlivější období – 1 rok života dítěte

 

Projevy emocionální deprivace

     lidé se nám jeví osamocení, uzavření, nemají zájem se zviditelňovat

     horší výsledky v různých druzích činností ← snížení sebevědomí, konfliktogenní typy

     různé podoby agrese – citová oploštělost (když se chce zviditelnit)

      Jak se dítě může vyrovnat s emocionální deprivací?

 

Reakce na deprivaci

     1. Kompenzace (vyrovnání)

            dítě se snaží vyrovnat se se situací, nalezením jiného živého objektu (sourozenec, prarodič, učitele,

            vychovatele, cizí člověk, zvířata)

            okolí může hodnotit dítě jako vlezlý

     2. Substituce (nahradí)

            objektem jsou neživé objekty (jídlo, nakupování zbytečností, oblastí idejí, názorů, postojů → zastánce různých

            ideologií)

     3. Rezignace

            člověk to příjme

            většinou neuvědomované

            citová oploštělost → může přerůst v citovou tupost (absolutní nezájem, vše jde kolem něj)

      - Negativismus

            jedinec se snaží za každou senu na sebe upozornit, paradoxní reakce, živočišné projevy, obranné reakce

 

Subdeprivace

     mírnější (varianta) podoba deprivace

     až koncem 80. – 90. let se začal pojem objevovat

     bývá velmi obtížné identifikovatelné

     později můžeme začít s pomocí

 

Situace ze kterých vyplývá subdeprivace

a.    Dítě je nechtěné z hlediska času

b.    Dítě je nechtěné z hlediska pohlaví

c.     V postojích vůči dítěti zamítavý postoj

d.    Nezralost rodičů

e.    Citově deprimovaný jedinec některé ze svých projevů přenášejí na své potomstvo

f.     Ambiciózní výchova

 

Vznik subdeprivace

     rodiny podnikatelů, rodiny s nízkým sociálním statusem

Následky deprivace

     jsou dlouhodobé

     často si to jedinec nese celý život

     spouštěč psychózy (schizofrenie – má různé formy)

 

 Stres

stres = tíha, tíseň

stav organismu, který je výsledkem působením nepřiměřených dlouhodobých podnětů

zasahují buď oblast tělesnou či duševní (ale i kombinace)

důsledek – ztráta celkové obranyschopnosti organismu

     stav, kdy selhávají veškeré účinné ochranné, obranné i adaptační schopnosti (vlastnosti) organismu

→ stav celkového vyčerpání organismu

→ může dojít až k zániku jedince

 

Druhy stresu

*  Eustres – pozitivní zátěž, která v přiměřené míře stimuluje jedince k vyšším anebo lepším výkonům.

*  Distres – nadměrná zátěž, která může jedince poškodit a vyvolat onemocnění.

                        - copingové strategie= boj s nadlimitní situací

                          A. aktivní    1. nereaguje na zátěž ale vyčkává

                                              2. posilování vlastního já, zbevení se nepříjemných návyků

                                              3. plánování- stanovení si postuoného cíle, první krok

                                              4. realizace cílů

                                              5. výdrž

 

                           B. pasivní    1. vyčkávání

                                               2. lhostejnost- nezajímám se o tu věc, neberu ji za svou

                                               3. rezignace

 

 Stresory (činitelé, které vedou k tomuto stavu)

 

     Stresory materiálního původu

-   nedostatek jídla (dlouhodobá)

-   dlouhodobé působení hluku

-   příliš málo prostoru (osob 70 x 70) po dlouhou dobu

-   velký prostor

-    

     Stresory sociálního původu

-   patologické vztahy v nichž je jedinec účastníkem

-   dlouhodobá krize před rozpadem manželství

-   patologické vztahy na pracovišti (podezřívavost → úzkost, strach)

-    

     Stresory psychického původu

-   „za to může některé mé vlastnosti“

-   zvýšená ctižádostivost

-   ze sebe maximum → vyčerpání

-   workoholismus, kariérismus

-   cítí se být nedotčen, nedoceněn, přehlížen

-   stereotyp

-    

 Rozdělení hodnot stresorů (maximálně 100 bodů)

       100 b  smrt partnera

         73 b rozpad vztahu

         63 b  smrt blízkého

         53 b  nehoda, úraz

         50 b  svatba

         47 b  důchod

         45 b  odchod ze zaměstnání, nemoc v rodině

         39 b  rodinný přírůstek, finanční problémy

     jestliže se součet stresoru blíží k 300 b → stresová situace

     nad 150 b – pravděpodobné, že se objeví stres

     signalizují nadměrnou zátěž organismu

     u dětí je to jiné – vyšší

 

Průběh stresu

     má 2 fáze + 3. fáze (stav zhroucení)

     1. Fáze

         zvýšení celkové aktivity (vydává ze sebe maximum)

         postupné vyčerpání rezervních sil

     2. Fáze

         celkové snížení aktivity

         jedinec se snaží omezovat nedůležité činnosti

         pouze aktivita v tom v čem je to důležité

         problémy s rozchodem – odbývá práci a pouze řeší krizi

         trvá kratší dobu než 1. fáze

         není mnoho energie, která se může vložit do aktivit

         výsledek – celkové vyčerpání

     Doprovodné projevy ve 2. fázi

      = změny ve fungování organismu (civilizační choroby)

-   zvýšení krevního tlaku

-   zvýšení srdeční činnosti

-   zvýšená hladina cholesterolu

-   poruchy spánku (nemohu usnout, časté probouzení)

       léky ..... odbourání REM fázi → chybí sny

       REM fáze = očistec, regenerace

-   chorobné změny mozku

       zmenšování mozkových buněk

       zkracování výběžků

       odumírání nervových buněk

       → poruchy pozornosti

        stresorový hormon – adrenalin,  kortizon

 

Léčba (terapie)

     Jestliže se včas zahájí léčba, tak to nemá následky (→ spoje se natáhnou, buňky se zvětší)

     Nutná pomoc druhé osoby

     jedinec nepřijímá (brání se) myšlence, že je vyčerpán a stresován

     1. Zjistit stresory

     2. Zmírnit či odstranit stres (stresory)

           změny:

           a. Vnější změny

                změna pracoviště

                rozchod

           b. Vnitřní změny

                škodliviny je třeba odstranit

                přehodnocení postojů, emocí, činností, o sobě

                sebepoznání (uvědomění si kladů)

                úprava celkového životního stylu

                časové rozvržení: práce, zábava, spánek ,relaxace do odpovídajících časových                        úseků

        c. Antistresová cvičení

           jejich podstata v odpovídající fyzické relaxaci

           psychická relaxace (hudba)

           činnosti založené na imaginaci (představuje si příjemnosti)

 

21. Prožívání nemoci a postoj k nemoci u dítěte, dospělého a seniora s ohledem na jejich zvláštnosti.

Péče o duševní zdraví

 

Nemoc-  je to náročná životní situace, která je vnímána jako nepříjemná, obtížně zvládnutelná, někdy jako nezvládnutelná.  Nemoc mění obvyklý způsob života, navyklý denní stereotyp, po kratší či delší dobu omezuje člověka v jeho běžných zvyklostech. Brání mu dočasně vykonávat zaměstnání, vlivem choroby může dojít ke snížení výkonu, případně znemožní nemoc povolání dále vykonávat.

 

Každý člověk se jinak vyrovnává s náročnou situací, kterou nemoc je. Co člověk prožívá v době onemocnění je závislá na mnoha faktorech.

 

  1. VĚK

-          dítě- prožívá nemoc citově ( nepříjemné příznaky, omezení aktivity, separace od rodiny

-          dospělí- racionálně ( rozumově)- schopnost posuzovat nemoc, jako přirozenou součást života- snaha o rychlé vyléčení

-          starý člověk- převládá citová složka – bojí se sociálního dopadu ( osamělosti, závislosti na někom)

 

  1. TYP OSOBNOSTI

-          záleží na typu osobnosti před onemocněním

-          extrovertní osobnosti se lépe vyrovnají s nemocí, dokáží o svých problémech mluvit

-          problematičtější jsou osobnosti typu cholerika a melancholika

-          u melancholických typů se zvyšuje uzavřenost a tím i prožitek z nemoci zhoršuje

 

  1. INTELIGENCE

-schopnost přijímat a správně chápat důležité informace k léčbě

 

  1. TYP LÉČBY

-konzervativní- lépe přijímána

-operativní- doprovází nepříjemné projevy- strach, bolest, nejistota, závislost, obava z narkózy, z operativního nálezu, strach ze smrti

 

5.PROSTŘEDÍ LÉČENÍ

- domácí prostředí- ve většině případů je lépe přijímáno

- hospitalizace- ztížená adaptace na nemoc, nemocnici, změna režimu dne, separace od rodiny

 

Fáze prožívání nemoci

 

-premedicínská

-předtím než člověk navštíví lékaře

-laická

-od propuknutí nemoci do konzultace s lékařem

 

-medicínská

- první kontakt se zdravotníky

 

člověk se s nemocí postupně vyrovnává, dochází k adaptaci na novou situaci. Adaptace je přizpůsobení se novým, neobvyklým, někdy i těžkým a náročným změnám a vlivům prostředí.

 

 

Adaptace na nemoc

1.Poplachová reakce -první reakce na bolest

-první sdělení onemocnění, diagnosy

-dochází k velkému vyčerpání organismu

-potřeba pomoci od okolí

 

2.stabilizační fáze

-nemocný spolupracuje s lékařem

-dělá to co je v jeho prospěch, užívá léky, řídí se pokyny lékařů…

-může dojít k uzdravení nebo registraci

 

3.registrace, rozčarování

- příznaky se nelepší

- vznik komplikací

-mobilizace posledních sil- vyčerpání organismu

-je nutná psychická podpora

 

4.

a) rekonvalescence

b) exitus

 

Reakce na nemoc

-přechod ze zdraví do nemoci znamená pro člověka velkou změnu. Svým způsobem je to krizová situace

-s touto situací je nutno se vyrovnat- adaptovat se

-adaptace aktivní-jedinec si danou situaci přizpůsobí sobě a svým potřebám

-adaptace pasivní-jedinec se dané situaci přizpůsobí

 

maladaptace

-          je to opak adaptace. Způsob ochranného chování v dané situaci

-          chování může být přiměřené i nepřiměřené

-          maladaptace má podobu agrese nebo úniku

formy maladaptivního chování

 

-          egocentrismus-upoutání pozornosti na vlastní osobu, u dětí nápadné  chování ( křik, pláč), u dospělých skryté formy ( oblečení, vyzývavé chování)

 

-          identifikace- ztotožnění se s osobností jiného pacienta, kladný i záporný význam, přebírá optimistické i pesimistické reakce na nemoc a uzdravení

 

-          racionalizace-zdůvodňování chování v situacích kdy došlo k selhání,odstranění nepříjemných emocí, vnitřního napětí

 

-          hostilita-hrubé, vulgární chování vůči okolí

 

-          regrese-návrat na nižší vývojový stupeň- děti například šilhají, pomočují se, odmítají sebeobsluhu. Dospělí- infantilní chování

 

-          negativismus- pasivní forma- odmítaní terapie, léků, jídla, komunikace…

       -aktivní forma-pravý opak, požadovaného chování- odmítání spolupráce, porušení diety, zákazu kouření

 

-registrace-apatie, nespolupráce,uzavření do sebe, stává se často u dlouhodobě nemocných

 

-izolace- znamená to vytvoření si vlastního světa je bezproblémový

 

Postoj k nemoci

Každý zaujímá k nemoci svůj vlastní postoj- může mít různou podobu:

 

-normální postoj-pacient normálně reaguje na informace o nemoci a na její prognózu

 

-bagatelizující postoj- pacient podceňuje závažnosti onemocnění, jsou až nepříjemně optimističtí

 

-heroický postoj- potlačují vůlí silnou bolest a nepříjemné zážitky

 

-repudiační postoj- popření nemoci, odmítání že by mohl být nemocný, zastírání příznaků nemoci

 

-nosofobilní p. – nepřiměřená obava z nemoci, pacient je více či méně vědom nepřiměřených obav, ale nedokáže je potlačit

 

-nosofilní p. – uspokojení z nemoci, využívání to co mu dává nemoc. Často u dětí

 

- hypochondrický p.- pacienti jsou přesvědčeni o nemoci i v případě plného zdraví

 

simulace- vědomé předstírání nemoci

disimulace- opak simulace, zastírání nemoci a jejich příznaků, důvodem je např. nevýhoda plynoucí z onemocnění, často u dětí

 

péče o duševní zdraví

-. Každý z nás se během života setkává s náročnými životními situacemi, které se postupně učí zvládat. Nahromadí- li se mnoho takových situacích , jsme- li přetíženi,dostáváme se do napětí , cítíme se unaveni. Říkáme že jsme se stresu. Proto je v dnešní době  potřeba  aby každý člověk pečoval o své duševní zdraví. Je důležité naučit se snížit napětí, uvolnit se…

 

-          dechová a tělesná relaxace-  dýchání je základní vitální funkce, za nejdůležitější je považováno správné vydechnutí. Správné dýchání zlepšuje tělesný stav, držení těla, zlepšuje výkonnost, zlepšuje náladu

-          aromaterapie-  vonící rostliny mají specifický účinek na lidský organismus. Působí proti stresu a jeho nežádoucím účinkům. Esence se buď přidávají do koupele, nebo se mohou vdechovat, potírat tělo atd..

-          relaxace hudbou- hudba pomůže k uvolnění, zapomeneme na stres, uvolníme se.

-          Jóga

-          meditace

 

 

22. Profesionální adaptace, deformace a syndrom vyhoření – jejich prevence a účinná pomoc ze strany ZA.

 

Profesionální adaptace :

-      Adaptace  = přizpůsobení

-      Evaluující chování u zdrav.asistenta – vede lepší a rychlejší profesionální adapraci Devalvující chování u zdrav. Asistenta – špatně přizpůsobivý až nepřizpůsobivý

Předpoklady pro profesi

1. povahové vlastnosti

- podle typu temperamentu - sangvinik, cholerik, flegmatik, melancholik, extrovert, introvert

2. úroveň prožívání

- osoba - vřelá (otevřená) X chladná X uzavřená

3. charakterové vlastnosti

- mravní, pracovní, společenské

4. odborné předpoklady

- úroveň dosaženého vzdělání, dovedností a vědomostí (výrazně ovlivňují vykonávání profese)
- sestra s nedostatečnou nebo s malou úrovní vědomostí může zapříčinit i vážné poškození pacienta

5. sociální předpoklady

- posuzuje se sociální inteligence a sociální zralost
- soc. inteligence - schopnost člověka jednat s jinými lidmi, navázat kontakt, vcítit se do jejich

problematiky
- empatie - schopnost vcítit se do stavu druhého člověka
- soc. zralost - schopnost odsunout svoje vlastní potřeby a uspokojit potřeby druhého
- zdravotník by neměl být egoista a egocentrista
- altruismus - schopnost poskytnout druhému pomoc bez ohledu, zda za to něco dostanu

6. předpoklady technické

- ovládání přístrojů, nástrojů, dovednost, schopnosti psychomotorické - zručnost při výkonech, při ošetřování nezpůsobit nemocnému bolest

7. předpoklad celoživotního vzdělávání

- nástupní praxe, semináře na pracovištích, doplňkové specializační vzdělání (IDVZP Praha, Brno), vyšší zdr. školy, bakalářské studium a Mgr. studium na VŠ

8. profesionální adaptace na profesi

- citová adaptace
- profesionální deformace - otupění v souvislosti s vykonáváním profese (člověk vykoná jen to, co má předepsané, nebere v úvahu individuální potřeby nemocného
- prevence - deformace ve zdr. povolání

Profesionální deformace:

-      = citová otrlost zdravotníka ( nezájem projevit jakékoliv city vůči nemocnému – např. soucit, empatie )

-      Zdravotník působí dojmem netečnosti a cynismu

-      Vliv evaluujícího chování na profesionální deformaci – u profesionální deformace se toto chování nevyskytuje

-      Vliv devalvujícího chování na profesionální deformaci – negativní vliv

Syndrom vyhoření

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Skočit na: (také syndrom vyhasnutí, vyhaslosti, vyprahlosti, angl. burnout) byl poprvé popsán v roce 1975 H. Freudenbergerem. Existují různé definice (např. ztráta profesionálního zájmu nebo osobního zaujetí u příslušníka pomáhajících profesí nebo vyhoření jako výsledek procesu, v němž lidé velice intenzívně zaujatí určitým úkolem nebo ideou ztrácejí své nadšení), které shodují v určitých bodech:

              Jedná se o psychický stav, prožitek vyčerpání.

              Vyskytuje se zvláště u profesí obsahujících práci s lidmi nebo alespoň kontakt s lidmi a závislost na jejich hodnocení.

              Tvoří ho řada symptomů především v oblasti psychické, částečně i fyzické a sociální.

              Klíčovou složkou syndromu je emoční vyčerpanost, kognitivní vyčerpání a „opotřebení“ a často i celková únava.

       Všechny hlavní složky syndromu vyhoření vycházejí z chronického stresu.

Nejpodstatnějším znakem je posledně zmiňovaný chronický stres vycházející z pracovní činnosti, který může být doprovázen další zátěží z osobního života, sociálního i fyzikálního okolí atd. Profese je charakteristická vysokými nároky na výkon, bez možnosti delší úlevy a závažnými následky v případě omylu. Výkon takové práce bývá spojen s velkou odpovědností a nasazením, někdy s pociťováním „poslání“ profese.

Vyhoření je tedy důsledek nerovnováhy mezi profesním očekáváním a profesní realitou, mezi ideály a skutečností.

Samotné vyhoření je výsledek dlouhého pozvolného procesu, který má následující fáze:

Nultá fáze, předfáze: jedinec pracuje co nejlépe, snaží se, přesto má pocit, že požadavkům není možné dostát a jeho snaha není dostatečně ohodnocena, tato fáze představuje jakési podhoubí pro vznik syndromu vyhoření

            1. fáze: pocit, že jedinec nic nestíhá, jeho práce začíná ztrácet systém

            2. fáze: vyskytují se symptomy neurózy (např. úzkost) spolu s pocitem, že jedinec stále musí něco dělat, přičemž výsledkem je chaotické jednání

            3. fáze: pocit, že „něco uděláno být musí“, mizí a nahrazuje ho opačný pocit – že se nemusí nic; pouhá přítomnost druhých lidí jedince dráždí, přidružuje se ztráta veškerého nadšení a zájmu, převládá únava, zklamání a vyčerpání

Zvláště v poslední fázi se vyskytují tyto příznaky:

           únava a pokles výkonu

            deprese a úzkosti

            poruchy paměti a soustředění

            poruchy spánku

            tělesné potíže (trávicí trakt, dýchací soustava, sexualita, kardiovaskulární systém, …)

            nespokojenost, dysforie, neschopnost uvolnit se

            tendence k návyku na psychoaktivní látky (alkohol, tabák, …)

    snížení sebedůvěry a poruchy v interpersonálních vztazích

Je to tedy stav, kdy se u jedince vyskytuje ztráta činorodosti a poslání, pocity zklamání, hořkosti při hodnocení minulosti. Jedinec ztrácí zájem o svou práci i o osobní rozvoj, spokojuje se s každodenním stereotypem, snaží se pouze přežít, „nemít problémy“, je emočně „oploštělý“, dochází k redukci tvořivosti, iniciativy a spontaneity, převažují negativní pocity od hostility po depresi, přidružují se i somatické potíže.

Vyhoření postihuje lidi z pomáhajících profesí, nejčastěji pak lékaře, zdravotní sestry, učitele, psychology, sociální pracovníky, manažery, policisty atp.

Při prevenci vyhoření je důležitý vlastní postoj člověka k práci – samozřejmě v ní má být pociťován smysl, ale neměla by být jediným cílem, smyslem a zájmem v jeho životě a sociální opora, jejímiž hlavními zdroji jsou: rodina, kolegové v práci, přátelé, zájmy a koníčky a celkově trávení volného času.

Při léčbě vyhoření se využívají psychologické přístupy, především existenciální psychoterapie, logoterapie a daseinanalýza.

 

23. Psychologická problematika diskriminace, šikany, závislostí a minoritních skupin.

Psychoterapie v práci ZA

 

Diskriminace

Diskriminace (lat. discriminare = rozlišovat) je termín označující nějaké rozlišování. Nejčastěji se používá v negativním významu rozlišování lidí na základě příslušnosti k nějaké obecné skupině bez ohledu na schopnosti konkrétního jedince. Podle konkrétního kritéria diskriminace se hovoří o diskriminaci na základě rasy, náboženského přesvědčení, pohlaví, věku apod.

Tyto druhy diskriminace jsou v moderních demokratických společnostech považovány za nepřípustné a zpravidla jsou zakazovány zákony a mezinárodními úmluvami. V Česku diskriminaci zakazuje již Listina základních práv a svobod, ale zákazy konkrétních forem diskriminace se objevují i v dalších zákonech (např. v zákoníku práce).

V právu se ovšem diskriminací nerozumí jakékoli rozlišování, nýbrž jen taková situace, kdy „právní řád určitého státu vytváří nerovnost ve výkonu subjektivních práv nebo povinností, avšak neexistuje zde relevantní souvislost mezi touto nerovností založenou právním řádem a nerovností, která je z povahy věci vlastní subjektivnímu právu nebo povinnosti“[1]. Rozlišování, které sleduje legitimní cíl a je přiměřené tomuto cíli, není zakázanou diskriminací.

Pozitivní diskriminace

Často se objevuje též termín pozitivní diskriminace (též afirmativní akce), který označuje záměrné úsilí, jak některou, zpravidla jinak negativně diskriminovanou, skupinu osob cíleně zvýhodnit.

Přínos pozitivní diskriminace je však sporný. Její kritici tvrdí, že afirmativní akce ve skutečnosti 1) oslabují vůli menšin ke skutečné změně svého postavení, 2) vychovávají novou generaci v přesvědčení, že dostane vše bez práce, a 3) naznačují, že příslušníci menšin jsou méněcenní, neboť nejsou schopni vyhovět běžným požadavkům společnosti. Na druhou stranu, podle tvrzení zastánců mají afirmativní akce pouze zajistit diskriminovaným příslušníkům menšin stejnou příležitost k uplatnění, jakou mají příslušníci většinové populace.

Šikana

Šikana (anglicky bullying) označuje fyzické i psychické omezování či týrání jedince v kolektivu. Dochází k ní ve všech skupinách věkových i sociálních. Setkat se s ní můžeme v jakémkoliv typu škol a školských zařízeních, v armádě, sportovním klubu, ve vězení, ale i v rodině (zaměřena na neoblíbené dítě) či v zaměstnání (podle toho, zda je původcem kolega či nadřízený, mluvíme o mobbingu nebo bossingu).

Varianty šikany jsou velmi různé, stejně jako metody, kterými je prováděna. Zpravidla má agresor nad obětí fyzickou či početní převahu. Následky šikany si do dalšího života odnášejí všichni zúčastnění, největší dopad má ale pochopitelně na oběť.

Někdy bývá jako „šikana“ označováno také byrokratické obtěžování a omezování.

Slovo šikana má původ ve francouzském „chicane“, což znamená „zlomyslné obtěžování, týrání, sužování, pronásledování, byrokratické lpění na liteře předpisů, například vůči podřízeným nebo vůči občanům, od nichž šikanující úředníci zbytečně vyžadují nová a nová potvrzení a razítka, nechávají je pro nic za nic čekat atd.“

V tomto významu se slovo šikana uplatňuje právě v souvislosti se zneužíváním moci a obtěžováním v byrokratických systémech. Šikanovat tak mohou např. státní úředníci nebo policisté.

Dnes je však častěji používáno jako synonymum pro psychotraumatizaci ve skupině, je označením pro opakované týrání, zotročování, ponižování nebo omezování jedince nebo skupiny jiným jedincem nebo skupinou prostřednictvím agrese či manipulace.

V přeneseném smyslu se pak slovo používá pro označení jakéhokoliv omezování slabších subjektů silnějšími.

Vnější znaky

Definice šikany jako „opakovaného týrání, zotročování, ponižování nebo omezování jedince nebo skupiny jiným jedincem nebo skupinou prostřednictvím agrese či manipulace“ se opírá právě o vnější znaky šikanování.

Charakteristické vnější rysy šikany jsou dále:

  • záměrnost jednání;
  • nepoměr sil mezi agresorem a obětí (zpravidla vlastní fyzická síla, početní převaha agresorů; psychická převaha nad méně odolným jedincem);
  • samoúčelnost agrese, šikanujícímu nejde primárně o dosažení konkrétního cíle, zisku (sama agrese je původním a hlavním cílem šikany, protože je nejmarkantnějším stvrzením převahy útočníka, proto mu poskytuje nezastupitelné uspokojení);
  • její opakování (jednorázovou agresi je možné považovat za šikanu v případě, že se agresor a oběť již znovu nesetkali).

Šikanu je možné členit dle následujících kritérií:

  • „viditelnost“ šikany – šikanování zjevné (fyzické útoky, psychické ponižování, vydírání) a skryté (vyloučení ze skupiny), Kolář mluví o šikaně přímé a nepřímé, obsahově je však oboje dělení velmi blízké;
  • míra nutné aktivity oběti – pasivní snášení útoků a nedobrovolné vykonávání příkazů agresora;
  • forma útoku – fyzické nebo verbální šikanování, dále i ničení a odcizování osobních věcí.

Kritéria dělení umožňují klasifikovat různé typy šikany. Znalost variant a typologie usnadňuje „léčení“ i odhalení signálů, které šikanovaný dává svému okolí.

Tradiční křtící rituály zacházení s nováčky nejsou šikanou v pravém slova smyslu. Od šikany jako takové se odlišují tím, že „slouží spíše zábavě, jsou jednorázové, oběť je podstupuje dobrovolně, ví, že jde o zkoušku, vše se řídí pravidly a zvykovým právem“. Vhodnější je tedy patrně označení „praktiky blízké šikaně“.

Vztah oběti a agresora

Vztah, který se vytvoří mezi agresorem a obětí, může být až překvapivě silný. Příčinu je možné hledat v absenci citových vztahů, které jedinec substituuje intenzivním vztahem navázaným skrze šikanu, nebo v závislosti ne nepodobné závislosti drogové. V druhém případě vznikne u šikanujícího „návyk“, který musí uspokojovat stále většími dávkami. U oběti naproti tomu může pod tlakem šikany dojít k identifikaci s agresorem. V souvislosti s tím můžeme mluvit o vzniku „pseudosvědomí“, které šikanovaného kárá za negativní myšlenky o šikanujícím. To jsou jedny z důvodů, proč je velmi nevhodné konfrontovat oběť s agresorem či je jen společně vyslýchat. Oběť se při pohledu na svůj „vzor“ může agresora zastávat, nechce ho podrazit, často odvolává svá předchozí svědectví a případ před agresorem zlehčuje.

Vývoj

Na šikanu je možné nahlížet jako na onemocnění skupiny. Pojem psychotraumatizace ve skupině ukazuje k tomu, že se nejedná jen o vztah mezi agresorem a obětí, nýbrž že jde o infekci, která postihla vztahy v celé skupině. Vývoj této choroby pak postupuje od prvotního ostrakismu, přes počátky systematizace a vytvoření jádra šikanujících, až po fázi, kdy normy agresorů přijímají či respektují všichni členové skupiny, páni i otroci, a kdy je možné mluvit o dokonalé šikaně. Poslední fáze mohou být provázeny zapojením šikany do oficiální struktury příslušné instituce (především věznice či armáda, ale i školská zařízení a u mobbingu pracoviště). V takových případech pak šikanující představují „příkladné“ členy kolektivu, kterých se instituce mnohdy zastává.

Znalost vývojových stádií je podmínkou pro úspěšnou léčbu. Aplikace nevhodných metod pro konkrétní fázi nebo náprava založená pouze na odstraňování vnějších znaků může vést ke zhoršení situace a k prohloubení šikany.

Příčiny

Příčiny nárůstu agrese (tedy i šikany) je možné vidět v rychle se měnících životních podmínkách, v absenci požadavku na neagresivní chování i v obecné krizi autority. V takovém prostředí pak skupinová dynamika může vést k agresi projevované například šikanou.

Nejsilnějším faktorem, který ovlivňuje vznik šikany, jsou osobnostní charakteristiky členů skupiny. Podstatná je také osobnost autority, pod kterou skupina spadá, např. nadřízený, učitel, rodič. Nevhodné chování autority může být dokonce impulzem ke vzniku šikany nebo jejím podpůrným faktorem. Pouze ve strukturách, v nichž je šikana tradicí (armáda, vězení, ale i školská zařízení, v nichž není šikana dlouhodobě řešena), ustupuje profil osobnosti do pozadí. Šikana se objevuje převážně tam, kde je kolektiv uzavřeným celkem, z něhož nelze kdykoliv beztrestně vystoupit (škola, vojna, vězení).

Charakteristika aktérů

Agresoři bývají starší, fyzicky vyspělejší jedinci nebo skupina disponující početní převahou. Šikanující mnohdy pochází z prostředí, kde je agrese prostředkem jednání. K šikanování ho často vede vlastní zakomplexovanost, nedostatek sebevědomí a nejistota. K oběti bývá bezohledný a mnohdy ji považuje za méněcennou.

Obětí bývá často jedinec, který se nějak odlišuje. Spektrum odlišností je velké, nejčastěji jsou šikanováni jedinci handicapovaní vzhledově, sociálně či fyzicky, lidé úzkostní, plaší, či ti, kteří se odlišují rasově, národnostně, vyznáním nebo chováním. Stejně tak se může obětí stát nový člen skupiny (nový žák, spolupracovník).

Šikanující i šikanovaní mají některé společné rysy. Mají horší výsledky (ve škole, v práci), jsou v kolektivu méně oblíbeni, mívají nižší sebevědomí a častěji zakoušejí problémy v rodině. V jedné osobě se také může spojovat role oběti a agresora. U těchto tzv. „agresivních obětí“ jsou ještě umocněny negativní důsledky šikany ve srovnání s jednoznačnými oběťmi či jednoznačnými agresory.

Formy

Formu ovlivňuje jednak věk účastníků (u dětí jsou praktiky mírnější než u mladistvých), pohlaví (u mužů je typičtější fyzická forma, u žen psychická a šikanování ženami je obecně méně častější). Nejkrutější formy šikanování se objevují tam, kde je oběť nucená pobývat společně s agresorem na jednom místě (školní zájezdy, internáty, výchovné ústavy, věznice apod.).

Mezi formy šikany patří ignorování oběti, její izolace, pomlouvání a zesměšňování (snižování pozice v kolektivu), ale i vyhrožování, udílení násilných a manipulativních příkazů a vydírání. Dále sem řadíme krádeže věcí, jejich poškozování a nedovolenou manipulace s nimi. V neposlední řadě jde o praktiky fyzického násilí, a to i za použití zbraní. Nelze pominout ani šikanu se sexuálním podtextem, ta sahá od verbálního obtěžování až k pohlavnímu zneužívání a znásilnění.

Dopad na zúčastněné

Jak bylo zmíněno výše, šikanování se týká všech členů skupiny, v níž k ní dochází. Šikanování proto negativně postihuje oběť, ale i agresora a ostatní členy skupiny. Zasáhnout však může i jedince stojícího mimo skupinu, například rodiče šikanovaného.

U agresorů dochází k upevňování antisociálních postojů. Odnášejí si zkušenost, že agresivní chování je možné využívat k osobnímu prospěchu. V dalším životě pak mají častěji problémy se zákonem.

Ostatní členové kolektivu („přihlížející“) přijímají názor, že společnost není schopna zajistit bezpečnost některým jedincům a že porušování mravních i zákonných norem není trestáno. V budoucnosti se pak při setkání s porušováním norem chovají pasivně nebo se takového porušování mohou sami dopouštět.

Oběti šikany trpí pochopitelně nejvíce. Potíže, které se u nich objevují, je možné zahrnout mezi posttraumatické stresové poruchy. U šikanovaných jedinců dochází ke zhoršení pracovních výsledků (školního prospěchu) a častější absenci v zaměstnání či záškoláctví. Klesá jejich sebevědomí a sebehodnocení, mají problém s navazováním vztahů. Dostavuje se i tzv. kumulovaný efekt, oběť získává pocit, že není v pořádku a šikanování si zaslouží. Deprese a apatie může šikanovaný řešit útěkem k drogám a alkoholu. V závažnějších případech může přistoupit i k pokusu o sebevraždu.

Podobně jako u ostatních členů skupiny také u obětí šikany roste pravděpodobnost, že se v budoucnu budou dopouštět neetického chování a násilí.

Školní šikana

Šikana ve škole není novinkou, je patrně stejně stará jako škola sama. Vědecká diskuse o šikaně však započala až v roce 1969 ve Skandinávii a až na konci osmdesátých let 20. století byly publikovány výzkumy i jinde ve světě (Velká Británie, USA, Austrálie, Japonsko, Nizozemsko, Kanada). Impulzem byly alarmující znaky, které vykazuje šikanování dnešní doby. Dochází k nárůstu počtu případů šikany, nárůstu brutality a rafinovanosti a naopak klesá věk aktérů šikanování. Nově se objevuje fenomén „šikanovaného učitele“.

Šikana se nevyhýbá ani středním školám, může se objevit i na vysokých (koleje). Výraznější je na učilištích. Ve všech případech však šikana snižuje, pokud přímo neznemožňuje, pedagogické působení školy. Výchovný i vzdělávací efekt je v takových skupinách minimální.

V 90. letech 20. století se v Česku nově objevila šikana motivovaná sociálně-ekonomickými rozdíly mezi žáky a jejich rodinami. Tyto rozdíly se projevují např. v oblečení či v mobilních telefonech, a jsou agresorům vítaným nástrojem, jak zasáhnout oběť na citlivém místě. V zavedení školních uniforem pak někteří vidí způsob, jak utlumit viditelnost sociálně-ekonomických rozdílů mezi dětmi.

 Prevence a řešení

Řešení školní šikany má řadu překážek, mezi které může patřit chování učitelů, ředitelů i samotných žáků či nedostatečné legislativně-kázeňské pravomoci školy. Pomineme-li tzv. utopická řešení, např. zrušení škol či úplné nahrazení školní docházky domácím vzděláváním, můžeme šikaně předcházet především zajímavou výukou s atraktivním programem. Prevenci šíření šikany pak dále představuje:

  • praktikování dozorů;
  • snaha odhalit šikanu cíleným pozorováním a dotazováním (i formou dotazníků a sociometrických šetření);
  • práce s (potenciální) obětí za účelem zvýšení sebedůvěry i odolnosti proti projevům šikany, Pavel Říčan dokonce mluví o „výchově k násilí“;
  • práce s (potenciálními) agresory, pěstování empatie, pomoc při budování jejich osobní perspektivy i s programy na odplavení stresu a agresivity;
  • práce se všemi žáky, která sestává z osvěty, mravní výchovy, pěstování spolupráce.

Žáci a studenti by měli být vedeni k participaci na předcházení šikaně i na jejím řešení, ať již formou samosprávy nebo školních projektů. Jednoznačně přínosná je také dlouhodobá spolupráce s rodiči žáků a s institucemi, které se šikaně věnují (státní i nevládní organizace).

 

24. Iatrogenie a sororigenie jako závažný zdravotnický a psychologický jev a jejich účinná prevence.

Stereotypy a předsudky v práci ZA.

 

Sororigenie

Je to poškození pacienta sestrou.

Psychogenní iatropatogenie

Je to trvalé nebo přechodné psychické poškození pacienta vlivem jednání a komunikace lékaře,sestry,studentů…

NEDBALOST

Porušení opatrnosti při výkonu činnosti.Nedodržení klasického postupu,ale volba jiného postupu bez náležité přípravy.

vědomá-ví,jak s to mé dělat,ale nedělá to tak.Ví,že z toho budou následky,ale snad to vyjde.

nevědomá-vzdělanostní deficit

Různé typy poškození:

1.DLE CHARAKTERU-

(somatické)   -určení nesprávné diagnózy 

 (psychické)   -nesdělíme pacientovi diagnózu

 (kombinované)   -provádíme léčbu bez vysvětlení a provádíme zbytečná vyšetření

2.DLE ROZSAHU

-poškození jednotlivce

-poškození skupiny

:to vše z nedostatku kompetencí a informací

3.DLE AKTÉRŮ

-lékař a další zdravotnický personál (spolupacienti,studenti..)

4.DLE PŘÍČIN

-porušení kompetencí  například: nedbalost,záměrnost,negativní zaměření proti určitým lidem

5.DLE TYPU ČINNOSTÍ A SITUACÍ

-sdělovat výsledky vyšetření,diagnózy,prognózy,ošetřovatelské péče

Typ jedince náchylného na poškození:

-emočně labilní

-nízké sebevědomí

-nejistí lidé

  • problém nemusí být v pacientovi ale v nás
  • zbavme se předsudků
  • vymezení prostoru-nemít nemocného za zády
  • setrvalý pohled z očí do očí
  • hovoříme klidně
  • jednejme důstojně

 

25. Kultovní chování, asertivita a agresivita.

Problematika bolesti, strachu a úzkosti.

 

Asertivita

Je to komunikační styl,přímé a upřímné vyjadřování vlastních názorů negativních i pozitivních,aniž bychom porušovali práva jiných lidí.

Základní prvky asertivity:

·         otevřená přímá komunikace

·         aktivní realizace svých cílů

·         naučit se odmítnutí,říci NE

·         naslouchat druhému

·         uzavírat kompromisy

 

Nikdo s námi nesmí úspěšně manipulovat,pokud to sami nedovolíme.

Manipulace je vlastně ovlivňování druhých,prostřednictvím skrytých manévrů,která zasahují bolavá místa.

ASERTIVNÍ LIDSKÁ PRÁVA

1.Právo každého člověka samostatně posuzovat své vlastní chování,myšlenky a emoce a být za ně a jejich důsledky odpovědný.

2.Právo nenabízet žádné výmluvy a omluvy ospravedlňující jeho názory,postoje,rozhodnutí a chování

3.Právo každého rozhodnout se sám,zda a jak se zapojit do řešení problémů jiných lidí.Právo odmítnout odpovědnost za činnost institucí a lidí.

4.Právo změnit svůj názor

5.Právo dělat chyby a být za ně odpovědn

6.Právo říci ,,Já nevím“

7.Právo dělat nelogická rozhodnutí

8.Právo být nezávislý na dobré vůli jiných

 

Agresivita

Chování,které je vedeno se záměrem ublížit jiné osobě,nebo poškodit nějakou věc.

Agresivita může chápána jako násilné narušení práv jiného člověka a nebo jako asertivní chování.

ZNAKY:

·         poškozuje jinou osobu

·         je záměrné

·         porušuje dané normy

·         není motivované snahou pomoci dané osobě ani jinými prosociálními úmysly

 

DĚLENÍ AGRESIVITY I.

1.instrumentální-prostředkem,jak dosáhnout vnějšího cíle,cílem není ničení jako takové

2.emocionální-přítomnost silné negativní emoce,většinou hněvu a agrese,není prostředkem,ale cílem sama o sobě.

DĚLENÍ AGRESIVITY II.

        přímá x nepřímá

    verbální x fyzická

      aktivní x pasivní

autoagrese x heteroagrese

PŘÍČINY AGRESIVITY:

  • vnitřní-osobnost,nižší IQ

                   -postižení CNS,abstinenční příznaky

                   -úzkost,strach

  • vnější-špatná výchova,vliv party

                  -léky,alkohol,drogy

                  -vliv sdělovacích prostředků

Strach

- nepříjemný pocit, kterým jedinec reaguje na ohrožení

- vždy má nějaký obsah, je z  něčeho

Úzkost

- bezpředmětná,  má charakter neurčitého ohrožení

        nemusí být psychickou reakcí, ale primárním příznakem růz. onemocnění (IM, AP, plicní embolie)

 

Význam strachu:

Pozitivní – přiměřený strach, který varuje, podněcuje k vyhledání pomoci

Negativní – zatěžuje organismus druhotnými vegetativními reakcemi (zvýš. TK, tachykardie, tachypnoe, motorický neklid, třes, zblednutí, pocení a poruchy zažívání, rozšířené zornice, snížené vylučování slin, pomočení, pokálení…

 

        pro organismus nejhorší – panický strach – člověk vnímá nepřesně, ukvapeně

 

Předmět strachu (v souvislosti se zdrav. prostředím)

        plánovaná operace

        hospitalizace

        vyšetření a jeho výsledek, výkony (dg., th.)

        personál

        spolupacienti

        propuštění

        nedovolání se pomoci

        vážná nemoc, smrt

        imobilizace, nemohoucnost

        rodina, osobní záležitosti, ztráta životních možností

        bolest

        nedostatek informací, nepravdivé informace

        komplikace

        nejistota – reakce okolí, změna způsobu života

        nosokomiální nákaza

        neodborná péče

 

- strach vyvolávají tzv. signály ohrožení

        příznaky (změna barvy moči, kůže…)

        obtíže (zhoršení sluchu, zraku, bolest…)

        nepříznivá zpráva

        vstup do zdravotnického zařízení

 

Zdroje strachu:

        nevhodná výchova (strašení lékařem, vyprávění o nemocech…)

        vrozená přecitlivělost na silné vnější podněty

        sdělování prožitků (např. jiní pacienti, sourozenci…)

        hyperprotektivní výchova

 

Nosofobie – extrémní strach z nemoci

         Př.karcinofobie-strach z rakoviny

Hypochondrie – menší nosofilie

jedinec se obává nemoci, ale není si vědom neopodstatněnosti svého strachu, bývá přesvědčen, že lékaři jeho onemocnění nerozumějí, že něco přehlédli

 

Nosofilie-láska k nemoci

              -zvýšená péče,líbí se mu v nemocnici

Repudiační-úplné popření nemoci

Bagatelizující-zlehčující situaci

                     -podceňují závažnost nemoci

 

Jednání s pacientem ve strachu a úzkosti

        zjistit příčinu strachu v rozhovoru

-      respektovat strach/úzkost nemocného

        umožnit, aby o svém strachu mluvil

        informovat, vše dostatečně a srozumitelně vysvětlit

        trpělivost, vlídnost, klid (ujišťující, nikoli lhostejný)

        vhodná aktivizace nemocného

        kontakt s blízkými

        umožnit kontakt se spolupacienty, kteří něco podobného prožívali

        zkrátit čekání na jednotlivé výkony

        nepotlačovat emoce, nezlehčovat

        použití odpoutávacích technik

        zajištění odborné pomoci (možnost skupinové psychoterapie)

        umožnění návyků z domácího prostředí

 

BOLEST

-varovný signál

-ochranná funkce

-nepříjemná jako smysloví a emoční prožitek

-emoční a smyslový jsou spojeny s tím,že je to aktuální  nebo potencionální(infarkt) poškození tkání

-spojena s emocemi ,úzkostí a strachem

-signál onemocnění nebo onem.samotné

-individuální a rozlišujeme zvláštnosti:

1.zkušenost s bolestí

-jestli už jsme bolest prožili

Př. Menstruační bolesti

2.očekávání(jak se s tím vyrovnat)

3.vzájemné vztahy

-mít se o někoho opřít

4.výchova

-rozmazlené děti

5.tolerance k bolesti

-práh bolesti

Složky:

1.smyslová-intenzita

                   -kvalita

                   -lokalizace(místo)

2.emoční-jak jí prožíváme

3.hodnotící-myšlení

                  -srovnávání zkušeností¨

                  -očekávání

 ODEZVA NA BOLEST

1.subjektivní –prožívání

                   -v řečovém projevu

 2.objektivní-shrbený

                    -výraz v obličeji

3.fyziologická-bledost

 

Jak se chovat k pacientově bolesti

        seznámit se s pacientovou bolestí (nechat si popsat, vylíčit charakter)

        vyhnout se sugestivním otázkám

        empatie – slovně, dotekem, mimikou (upřímně, přiměřeně)

        tolerovat hlasité projevy při silné bolesti

        posilovat kognitivní kontrolu (informace o průběhu, následcích…)

        informovat nemocného o průběhu, event. příčině

        informovat rodinné příslušníky (blízké) o pacientově bolesti

        užívat sugesci, placebo

        pomáhat nemocnému, aby dal své bolesti smysl; současně povzbuzovat a chválit

        odvést pozornost při bolestivém výkonu

        snižovat strach z bolesti (zhoršuje její prožívání)

        navrhnout konzultaci s odborníkem

        specifické strategie                - odpoutávací techniky (rádio, TV, video) – při mírné/střední bolesti

        relaxační techniky – správná poloha, uvolněná mysl, klid. prostř.

        regulované představy – zrakové, sluchové, dotykové

 

 Vytvořeno službou WebSnadno.cz  |  Nahlásit protiprávní obsah!  |   Mapa stránek